Pohlcena válkou

2. Kapitola

Z pohledu Mayi

Na to, že bylo chvilku po jedenácté dopoledne bylo v Prasinkách docela rušno. Člověk by předpokládal, že v tuhle dobu bude většina lidí v práci, nebo doma připravovat si oběd.

„Proč je tu tolik lidí?" zamumlala jsem si spíše pro sebe, než pro Rema stojícího vedle mě.

„Kvůli Puddlemerským spojencům," odtušil Rem a kývl směrem ke knihkupectví, kde se čas od času pořádaly i autogramiády slavných kouzelníků. Teď se tam nacházel velký plakát přes celou vitrínu, ze kterého na kouzelníky a čarodějky, čekající ve frontě dovnitř, mávalo sedm postav oblečených v tmavěmodrých hábitech a s košťaty v ruce. Pod jejich nohami byl navíc nápis, který lidi zval na jejich autogramiádu a to dnes od jedenácti až do pěti.

„To jsou ti, kterým fandí James. Nevyhrávají letos v lize?" zeptala jsem se pro jistotu Rema.

„Jo, myslím že jo... Jdeme koupit tu čokoládu?" podíval se na mě tázavě Rem.

Přikývla jsem a spolu s Remem se vydala přímo k Medovému ráji.

Netrvalo to ani pět minut a už jsme si vevnitř vybírali čokoládu a další sladkosti.

„Před knihkupectvím je to pořád dost šílené, že?" ozval se majitel cukrárny opírající se o pult. Zcela očividně se nudil a my jsme byli jediní zákazníci v celé prodejně.

„Jo, je tam spoustu lidí," potvrdila jsem, vzala si z jednoho regálu mléčnou čokáladu, načež jsem se otočila na Remuse, abych zjistila, jestli už má vybráno.

Samozřejmě, že měl. Dokonce už pokládal před majitele na pult asi pět tabulek hořké čokolády. Některé byly hořčí než jiné a některé byly s oříškama. Prostě celý Remus.

Majitel se přestal opírat o pult a zeptal se Rema na tolik pro prodavače typickou otázku: „Bude to všechno?"

Než však stačil Rem jakkoliv odpovědět ozval se zvenku pronikavý jekot. Byl plný strachu a bolesti. Až tuhla krev v žilách.

Rem zareagoval jako první, nechal čokoládu čokoládou a rozběhl se ven, nejspíš se podívat, co se děje.

Zmizel mi z očí dřív, než jsem na něj stačila byť jen zavolat.

Majitel se vydal ke dveřím, otočil ceduli na dveřích, tak aby zvenku bylo vidět, že je zavřeno. Přitom si druhou rukou z kapsy vytahoval hůlku. Teprve v tu chvíli mi došlo, co dělá a zavolala jsem na něj: „Počkejte!"

Nechápavě se na mě otočil, zatímco já už si to zamířila ke dveřím, které jsem otevřela a chtěla jimi projít. K mé smůle mi v tom zabránila jeho ruka, kterou mi východ zablokoval.

„Pusťte mě," vydechla jsem zoufale. Z venku se ozýval křik a jekot. Navíc se přes skleněné dveře zdálo, že všichni lidé se snaží dostat co nejdál od náměstí. Ze směru, kterým se před chvilkou vydal Rem.

„V téhle době není dobrý se pohybovat dlouho venku. Zvlášť ne, když se tam očividně děje něco zlého," zabručel majitel.

„Je tam můj bratr!" namítla jsem zvýšeným hlasem. Měla jsem o Rema strach a vážně mi nepomáhaly majitelovy předchozí věty.

„Pak mu Merlin pomáhej," pokrčil majitel s trošku smutným pohledem rameny.

Strach ve mně vzrostl o dvojnásobek, když mi došlo, že majitel Rema už v duchu pohřbívá.

Na nic jsem už nečekala, odstrčila jsem majitelovu ruku a vyběhla ven, kde jsem pokračovala směrem na náměstí.

Za běhu jsem si z kapsy vytáhla hůlku. Něco mi v tu chvíli říkalo, že jí budu potřebovat.

Na náměstí jsem se prudce zastavila. Při pohledu, co se tam dělo, mě totiž zachvátila nevýslovná hrůza.

Už delší dobu se o tom psalo v novinách. Upozorňovali nás na to v Bradavicích. Slýchali jsme to od profesorů.

Nic z toho mě ale nedokázalo připravit na skutečnost, které jsem teď v tváří v tvář čelila.

Lidé pobíhali sem a tam, jak se v panice snažili uniknout. Ozývali se výkřiky - ať už bolesti, nebo jmen, kterými volali své blízké. Mezi těmito obyčejnými lidmi se nacházelo i spoustu s maskami, které jim zakrývali tváře. Smrtijedi.

Vzduchem létalo spoustu kouzel. Od štítů na obranu, přes omračující kouzla, až po ty kouzla, která svému cíli slibovali jasnou smrt.

Několik lidí poblíž mě se přemístilo.

Věděla jsem ale, že já se přemístit nedokážu, ne když vím, že je tu někde Rem. Nedokázala bych ho tam s čistým svědomím nechat. Nikoho bych tam nedokázala nechat.

Na obloze se najednou zjevilo znamení, které jsem dosud znala jen z novin. Znamení zla.

Paradoxně to bylo právě to znamení, které mě probralo z šoku.

Stiskla jsem svou hůlku pevněji, až mi zbělali klouby, a rozběhla se pomoct těm nevinným lidem. A ujistit se, že je můj bratr v pořádku.

První kletbu pocházející od jednoho ze Smrtijedů jsem odrazila jen taktak. V tu chvíli mi proletěla hlavou opravdu děsivá myšlenka: Bude to, co jsem se naučila v Obraně proti černé magii, tady stačit? Nebo toho ještě umím příliš málo?

Zahnala jsem tu myšlenku tak rychle, jak jsem dokázala, načež jsem směrem k Smrtijedovi poslala omračující kletbu.

Samozřejmě, že jsem se netrefila. Nejen, že se bleskově vyhnul, ale ještě mi na oplátku poslal jednu ze tří nepromíjitelných kleteb.

Konkrétně tu vražednou.

Pokusila jsem se uskočit do strany, jenže jsem tím akorát do někoho vrazila. Do někoho opravdu velkého, který si toho ani nevšiml, zatímco já se zapotácela směrem zpátky k té kletbě.

K mému neuvěřitelnému štěstí mě kletba jen o kousek minula. Proletěla mi kolem ucha, až jsem jí slyšela, ale minula mě.

Chvilková radost, že sem naživu mě ale rychle opustila, když se za mnou ozval výkřik.

Otočila jsem se tím směrem a stačila udělat pár kroků, když mě díky mé nepozornosti přímo nad spánek trefila nějaká kletba.

A v tu chvíli bych přísahala, že se čas zpomalil.

Trošku se mi zamlžilo vidění.

Levou rukou jsem si nahmatala místo, kam mě kletba zasáhla. Ucítila jsem jen něco teplého a lepkavého.

Krev.

Zvedla jsem zrak a uviděla původce toho křiku, kvůli kterému jsem se původně otočila.

Byla to asi šestiletá blondýnka. Klečala u ženy, jejíž oči mrtvě vzhlížely k obloze, a s pláčem s ní třásla.

Ta žena musela být zasažena kletbou, která byla původně určena mně. Došlo mi.

Bolest nad spánkem zesílila. Krvácela jsem a ne málo.

Navíc mi připadalo, jakoby se bolest rozšiřovala. Jakoby se mi po těle otevíraly další rány.

Podlomily se mi nohy. A všechno kolem zčernalo.

Obklopila mě temnota, stejně jako tehdy, když jsem přišla o sluch.

Tentokrát ale o sluch nešlo.

Šlo o něco mnohem cennějšího.

---------------------------------------------------------

Hádejte, kdo povstal z mrtvých? :)

Že mi to ale trvalo, co? :D

Dobře, teď vážně. Další kapitola vyjde příští týden. Pravděpodobně v neděli, ale možná o pár dní dřív. Každopádně vyjde.

Takže doufám, že se na mě moc nezlobíte a že se vám tahle kapitola líbila :)

Já teď jdu odpovídat na komentáře u předchozí kapitoly a pak se někam zahrabat, že mi to tak dlouho trvalo 🤦🏻‍♀️