Pohlcena válkou

17. Kapitola

Poté, co jsme se všichni posadili ke stolu, začal Brumbál mluvit. Já ho však přestala poslouchat hned po jeho prvních slovech. Mojí pozornost totiž odvedl Rem, který tiše vklouzl dovnitř, zavřel za sebou dveře a vydal se naším směrem.

Obvykle seděl na pravo ode mě, jenže tam si tentokrát sedla Mars, která házela nenápadné pohledy po Fabianovi, a tak si Rem sedl po mé levici, na Jamesovo obvyklé místo. Mávl na Petera, Bell a na dvojčata, načež upřel pohled na Brumbála.

I já jsem upřela svůj pohled ředitelovým směrem, ale než jsem se stačila zaposlouchat, tak se mi u ucha ozval Remův šepot: „Vlkodlaci se rozhodli. Přidávají se k Voldemortovi."

Zamrazilo mě. Vlkodlaci se přidávají k Voldemortovi a on toho stoprocentně využije. Další úplněk tak může skončit obrovským krveprolitím.

Otočila jsem se na své dvojče, které se tvářilo neskutečně vážně. A já se mu ani trošičku nedivila.

„Kde jsou James a Sirius?" zeptal se Rem možná, abych neměla šanci se příliš zamýšlet nad vlkodlaky a Voldemortem.

„Doufala jsem, že to budeš vědět ty," špitla jsem. Měla jsem o ně o oba strach. Ten ale narostl do ještě větších rozměrů, když jsem spatřila Remusův znepokojený výraz.

„Počínaje dneškem tedy budeme chodit hlídkovat a to na místech, kde jsou někteří Smrtijedi k spatření nejčastěji... Tak je větší šance, že případnému útoku buď zabráníme, nebo alespoň o něm dáme včas vědět bystrozorům," při těchto slovech jsem se konečně otočila zpátky na Brumbála. Pořád jsem ale nepřestávala myslet na svého přítele a jeho nejlepšího kamaráda.

„Tyto hlídky," pokračoval Brumbál, „budou zatím hlavně na Příčné ulici a v Prasinkách. Každopádně dneska k nim přidáme i mudlovskou vesničku Pinxton, do které se nedávno přestěhovala čarodějka mudlovského původu, kolem které se prý Smrtijedi poslední dobou až podezřele ochomýtají. V Pinxtonu mají tedy dnes hlídku Annabell Graceová, Gideon Prewett a Maya Lupinová. Můžete už jít. Do Prasinek se vydají..." To už jsem profesora přestala poslouchat a stejně jako Bell a Gideon se zvedla ze židle.

„Buďte opatrní," zamumlal Rem, který by očividně ze všeho nejraději šel se mnou.

Jen jsem přikývla a zamířila ke dveřím za Bell a Gideonem.

Z pohledu Charie

Seděla jsem na sedačce v salónku u mě a Reguluse doma a nenávistně propalovala pohledem talířek na stolku přede mnou. Vedle stolku stála naše skřítka Betty.

„Nemám na to chuť," znechuceně jsem od sebe odstrčila ten talířek s jahodovým koláčem, který přede mě Betty před chvilkou postavila. Ta při mých slovech nešťastně sklopila uši, což mě donutilo si přece jenom vzít vidličku a kousek koláče si strčit do pusy. Okamžitě se mi zvedl žaludek a tak jsem to zase rychle vyplivla.

Neberte mě špatně. Jahodový koláč byl můj nejoblíbenější, jenže se prostě zdálo, že to malé, které jsem nosila pod srdcem má něco proti jahodám a vlastně proti každému mému oblíbenému jídlu. Očividně to nějak pochytilo od Reguluse.

Když už ho zmiňuju, Regulus zrovna nakoukl do salónku a zatěkal očima mezi mnou, koláčem a chudinkou Betty, která vypadala, že se každou chvilku rozpláče. Navíc mu došlo o co jde: „Neber si to tak, Betty. To jsou ty změny nálad."

Probodla jsem ho vražedným pohledem: „Nemám žádné změny nálad!"

Měla jsem je. Byla jsem teprve na začátku třetího měsíce těhotenství, takže na pohled by nikdo ještě nepoznal, že těhotná vůbec jsem, ale nálady se mi měnili jako na houpačce. V jednu chvíli bych neublížila ani mouše a v druhé bych nejraději někoho prohodila oknem.

„To teda máš," odtušil nekompromisně Regulus, přešel ke mně a sedl si vedle mě na sedačku. Naštěstí si držel rozumný odstup.

Betty popadla talířek s koláčem a rychle zmizela z místnosti. A mě zaplavila vlna smutku.

„Co je?" Regulus si očividně všiml změny mého výrazu ve tváři.

„Když já měla na ten koláč chuť," zamumlala jsem neochotně, jelikož jsem si byla plně vědoma, co jsem řekla jen před malou chvilkou.

„Mám tě raději, když seš na mě naštvaná," usoudil Regulus.

„Takže mě míň nenávidíš, když jsem naštvaná?" pousmála jsem se.

Můj manžel pomalu - snad nerozhodně - přikývl, nic ale neřekl a uhnul očima někam do strany. Jako by mi neříkal pravdu.

„Je ti ale jasný, že na tebe nebudu naštvaná jen proto, že mě pak máš radši?" zamračila jsem se na něj naštvaně. Sakra. To jsem přesně nechtěla!

K mému největšímu překvapení se Regulus zasmál. Zasmál se. Bylo to úplně poprvé, co jsem ho viděla a slyšela se zasmát, takže jsem na něj zůstala překvapeně zírat. Doteď jsem totiž nevěděla, že to vůbec dokázal.

Nechápavě se na mě podíval. Asi deset vteřin jsem zůstala hledět do jeho bouřkově šedivých očí a on se díval do těch mých. Jenže pak se mu tvář zkřivila bolestí a on se pravou rukou chytil za předloktí té levé.

Znamení zla se rozpálilo.

„Budu muset jít," zamumlal, zvedl se a odešel. Nechal mě v salónku zmatenou, osamělou a doufající, že nikoho nezabije.