forward and backward

2.

Po příletu do Finska jsem toho měla plné zuby. Ty dvě hodiny v letadle byli docela únavné. Proto jsem nechápala jak kluci mohli mít tolik energie a měl je čekat trénink. Já byla vůbec ráda že jsem došla do autobusu, který nás měl odvést na hotel.

Při cestě, když jsem málem usnula mi manažer týmu přišel říct jaký bude teda plán a podal mi nějakou složku s papíry. Věděl že si tu budu dělat co chci, David jim to prý takhle nějak říkal.

Avšak ten svůj polospánkový režim jsem musela rychle vypnout a začít se soustředit. Nastalo přidělování pokojů a pokyny k obědu a k tréninku. Bála jsem se aby mi nepřidělili pokoj s někým z kluků, ale to se naštěstí nestalo.

Pokoj jsem dostala mezi prvními, takže času na převléknutí jsem měla o něco víc a to se mi hodilo. Ještě že ten šampionát je tady ve Finsku a ne někde v Americe, tak dlouhý let bych asi nezvládla, i když ono mě to bude vlastně čekat až bude mít David draft.

,,Ségra jdeš? Musíme sebou hodit, odpoledne máme trénink." Přilítl zamnou do pokoje David a na chodbě už byli slyšet i další kluci.

,,Kde jste kdo na pokoji, už jsi to vyzjistil?" Zeptala jsem se ho cestou.

,,Tak naproti tobě je prý Dosty a Bluma. Vedle tebe jsem já a z druhé strany netuším. Ještě vím že vedle nás jakože z druhé strany je Hertlik a Šimek, ale to ti asi moc nepomůže."

,,Jak to myslíš? Já se ráda budu bavit s každým." Nechápala jsem.

,,Tak už jsem si všiml jak po tobě pokukují ti mladší kluci z výběru a ty se s nimi také ráda pobavíš." Jo tam v tom měl pravdu, na tohle jsem nic říct nemohla.

Oběd byl docela rychlovka a následovalo vybalení věcí a první návštěva arény. Čas na odpočinek nebyl, spíše kluci ho neměli. Já vlastně s nimi ani chodit nemusela, akorát já sama chtěla. Avšak na další dny jsem měla i jiné plány a to například výlety do Helsinek.

Na celý trénink jsem si zašla na tribunu, nechtěla jsem kluky otravovat a spíše se rozhodla sledovat jejich hru a práci. Zajímalo mě jak se trénuje v reprezentaci, protože mi bylo jasné že to bude úplně něco jiného než jak se hraje v Plzni.

Na ledě ti kluci všichni působili úplně jinak to se musí nechat. Třeba ani ten Vrána nevypadal tak blbě, a když si na konci tréninku sundali helmy a měli jezdit bez nich, to byl pěkný pohled. Snad si nevšimli jak na ně civím, i když pravda, každý se soustředil sám na sebe, ten kustod měl v tomhle pravdu.

,,Tak co ségra, neusnula jsi na té tribuně?" Sedl si v buse vedle mě brácha, když jsem na ně už pár minut čekala u východu z arény. Do kabiny jsem jim lézt nechtěla, v Plzni už jsem toho viděla myslím dost...

,,Nemyslím si, když sledovala každý náš pohyb, beztak si to i někam psala." Prošel okolo Vrána. Nemohla bych ho už za ty jeho kecy zastřelit?

,,To není pravda Jakube!" Ohradila jsem se.

,,Bylo to úplně něco jiného než co se trénuje v Plzni, bavilo mě to sledovat." Pokračovala jsem směrem k Davidovi.

,,Jo to máš pravdu. Avšak je na čem pracovat, jako vždycky." Tímhle naše konverzace skončila. Když jsme se nedohadovali, nikdy jsme si toho moc neřekli. Někdo komu bych mohla říkat vše mi tu celkem chyběl. Dříve jsem své problémy říkala Adamovi, ale to byl ještě malej a moc nevěděl co mu říkám. A ve škole nebo kdekoliv jinde jsem neměla tak dobrou kamarádku s kterou bych mohla rozebírat tohle všechno, spíše je nezajímal hokej a věci okolo něj.

Takže na urovnání myšlenek jsem použila metodu ve formě procházky. Do večeře jsem měla času dost a poznání města bylo dost lákavé.

Nevěděla jsem skoro vůbec kam jdu, zadala jsem si něco do Google map. Cestou k jednomu z několika jezer v okolí Tampere, jsem se stavila v McDonald's, kdyby tohle viděl David tak mě asi přetrhne. Ať už to bylo v Plzni nebo v Praze, chodila jsem tam skoro každý den. Taková moje menší závislost a samozřejmě doma se jim to moc nelíbí.

Moc jsem si toho ale nebrala, jen něco k pití a malý hambáč. Přeci jen nás čekala večeře.

,,Tak tebe bych tu nečekal." Vylekal mě někdo, když jsem došla na to místo co jsem si našla na internetu a seděla si v klidu na lavičce. Pomalu zapadalo slunce, bylo to tady nádherný a chtělo se mi i trochu brečet, přesný důvod jsem nevěděla...

,,Co? Já tebe taky ne." Otočila jsem se na Dostyho a vedle něj byla ještě usměvavá blondýnka. Budu hádat že to je jeho přítelkyně.

,,Co tu děláš takhle sama? Přišla ses podívat jak tu je hezky?" Začal.

,,No jo... Potřebovala jsem jít ven."

,,Jo a tohle je mimochodem Salla, moje přítelkyně, možná to už víš." Představil mi ji.

,,Jo, těší mě. Já jsem Lucie." Stoupla jsem si a chtěla vypadat klidně a stejně mile jako ona.

,,Copak tu vůbec děláte?" Snažila jsem se pokračovat v konverzaci. Ani jeden jsme nevěděli co říkat.

,,Po dlouhé době jsme mohli být spolu, během mistrovství nevíme jak to bude a do večeře času dost."

,,Jojo, každou možnost být spolu chceme využít. Za poslední dva roky to moc kvůli tomu viru nešlo." Přikývla na to Dostymu Salla.

,,To je pravda. Kdyby brácha nehrál tak se na hokej ani nepodívám, takže vás chápu." Pousmála jsem se.

,,Tvůj brácha je ten kterého čeká v červenci draft že?" Zajímala se Salla.

,,Jojo, David Jiříček no, kvůli němu tady i teďka jsem." Vydali jsme se na cestu zpět k hotelu. Přeci jenom jsme se docela rozpovídali a celou cestu zpátky jsme nezmkli. Možná tu bude někdo s kým bych si mohla rozumnět. Se Sallou jsme se rozloučili kousek od hotelu a s Dostym se rozhodli jít přímo do jídelny.

,,Ty se tady zatím moc necítíš co?" Řekl Lukyn z ničeho nic, když jsme šli okolo recepce.

,,Jak to myslíš?"

,,Nevypadáš že by jsi tady z toho byla úplně nadšená. Možná jsi jenom unavená, ale to není..." Nestihl to dokončit, protože jsem ho přerušila.

,,Máš pravdu, teda částečně. Je to tu fajn, akorát se poslední měsíc dost trápím a nemám nikoho o koho bych se opřela nebo tak. Nemám žádného extra kamaráda, s Davidem nebo Adamem se moc vážných věci řešit nedá." Pohodila jsem rukama.

,,No upřímně, přišlo mi to tak. Během jednoho dne si nám ukázala snad všechny druhy nálady a jak jsme si povídali v letadle, přišlo mi že jsi byla dost ráda za to že se s tebou bavím."

,,Nebudu kecat, je to pravda. Přijdeš mi sympatický stejně jako Salla, ale tak je to moje chyba že jsem jaká jsem." Zamumalala jsem.

,,No to nee. Je to problém jiných že se s tebou nechtějí bavit." Namítal.

,,Kéž by, jenže prostě je to semnou těžký. Možná ti to někdy řeknu, když budeš mít trpělivost." 

,,Té mám hodně. Ale kdyby něco, kdykoliv můžeš přijít. Třeba můžeme více být spolu nebo s někým jiným tě tu můžu seznámit." Nabídl mi.

,,Počítám s tím, ale ty jsi tu kvůli hokeji. Budu se snažit to řešit sama." Usmála jsem se a sedla si sama ke stolu. V tu chvíli jsem měla v hlavě několik různých myšlenek a moc jsem netušila co mě tu vůbec ještě vše čeká.

Kdybych to věděla, možná radši letím domů...