forward and backward

26.

,,Tyvole ségra přijde ti normální po každém jídle zvracet?" Zabrblal Adam, když měl první den prázdnin a doma jsme si oba váleli zadky mezitím co David, táta i máma byli pryč.

,,Ne, není mi jen dobře. Hlavně to neříkej zbytku rodiny, ti by si mysleli bůh ví co." Mumlala jsem u čištění zubů.

,,Hele za tři dny letíme do Ameriky, tam to před nimi neschováš, tam si nebudeš moc zvracet do krabičky a lítat na záchod. Máš teď štěstí že jsou všichni tři v práci nebo na ledě."

,,Já vím, to přejde." Mávla jsem rukou.

,,Už to děláš dva týdny. Dva týdny jíš úplně nějak postiženě, to není normální." Stěžoval si.

,,A co si myslíš že mi pomůže? Nic. Tohle nebude tím jídlem."

,,Víš co by ti řekla máma? Ne ta by to řekla ze srandy, ale já to řeknu vážně. Ty seš v tom." Pousmál se.

,,V čem? Počkej jako myslíš těhotná? Jak asi?" Protočila jsem očima.

,,Neříkej mi že jste spolu nespali."

,,Jo jednou na mistrovství, v Americe jsme to nestihli... Ale to nejde jako." Namítala jsem.

,,No vidíš... já ti říkám že jsi v tom, kup si test a uvidíme."

,,Haha, fakt vtipný, už by mohl být zítřek aby jsi byl na tréninku." Zamumlala jsem. Přišlo mi to jako nesmysl, avšak zároveň jsem přemýšlela zda jsme vůbec měli ochranu. Vrtalo mi to v hlavě tak dlouho, že jsem doopravdy další den zašla do té lékárny a dva testy si pro jistotu koupila.

Myslela jsem si že to je absolutní blbost. Jenže když jsem si ten první test udělala smích mě přešel. Byli tam dvě čárky...

No to asi jako nee. Nechtělo se mi tomu věřit a tak jsem si po obědě udělala i ten druhý. Znovu pozitivní...

A sakra.

Nevěděla jsem jestli mám radost nebo ne. Měla jsem sice dostudováno a na magistra se mi jít nechtělo, ale co Moritz a brácha? Nechci jim zkazit kariéru nebo hlavně Morimu. A hlavně jak jim to mám asi říct? Čau brácha jsem těhotná? Nebo, Ahoj Moritzi čekáme mimčo?

Od té doby jsem neměla v hlavě nic jiného. A doma si toho nejspíš všimli. Mamce už začínalo být divné jak jím a že jsem několikrát denně na záchodě, David se mě ptal co mi je a Adamovi to už možná bylo na půl jasné.

,,Tak ségra, konečně jsme doma zas jen my dva a než za hodinu odejdu na trénink, chci vědět jestli sis dělala ten test." Přišel zamnou Adam, když jsem se už připravovala do té Ameriky, následující den večer jsme měli odlétat.

,,Áďo..." Podívala jsem se na něj.

,,Takhle jsi mi říkala naposledy před deseti lety. Takže je to hodně v prdeli co?" Hádal.

,,Sakra Adame joo. Co mám dělat? Nechci aby to někdo věděl, jsi můj mladší bráška..."

,,No během posledních pár měsíců jsi na mě dost kašlala, ale neboj nikomu to neřeknu, jen nevím jak ti mám pomoc, já nejsem holka a vůbec ne těhotná." Uchychtl se.

,,Zavolám Dostymu! Jo a ještě aby jsi byl těhotnej ty Patlale." Obejmula jsem ho.

,,Máš rychlí změny nálad, což mě trošku štve, ale snad si zvyknu. A jo Dostymu?? Mám tady být nebo ne?"

,,Zůstaň a poslouchej, jestli to teda vezme." Zazubila jsem se a zkusila Lukášovi zavolat.

,,Luci? Co se děje?" Vzal mi to na druhý pokus.