forward and backward

25.

Po návštěvě u Moritze jsme byli zase týden od sebe a pak nás čekal výlet do Tampy. Nebo výlet... poprvé jsme spolu měli jet někam jako pár a zrovna na předávání cen NHL.

Odlétali jsme z Frankfurtu dva dny předem, protože Mori mě chtěl vytáhnout v Americe ještě na nějaký výlet či co. Těšila jsem se. Jen už na letišti mi přestalo být úplně nejlépe. Asi hodinu jsem strávila na záchodech, protože jsem si myslela že se každou chvíli pozvracím a taky že se mi to povedlo a chudák Moritz měl o mě starosti. To nám to skvěle začalo.

V letadle se bolesti břicha sklidnili, zacož jsem byla ráda. Asi to byla jen nějaká nevolnost z jídla.

Do Ameriky jsme přiletěli v noci a já z toho byla docela mimo. Obcestovala jsem už hodně zemí, ale v Americe nebo v Kanadě jsem ještě nebyla. Za to Moritz už zde byl jako doma. Nebo spíše na rozdíl ode mne věděl jak to v Americe chodí.

Ten jediný volný den co jsme tam měli mít, nebyl zase tak volný. S Moritzem jsme si totiž uvědomili, že já nemám na ten galavečer žádné šaty. Sebou jsem si jedny vzala, ale byli to jedny šaty z tanečních, které jsem nedochodila a Moritzovi přišli takové zastaralé.. Tak byla to pravda, už byli staré pět let.

Takže celé ráno bylo strávené v nějakých obchodech po Tampě, abychom našli přesně ty šaty co jsme si s Moritzem představovali. Nakonec se nám to podařilo až v nějakém nákupním centru, ale mělo to výhodu, že Moritz nemusel tolik platit. Jo platil to všechno on, protože měl jeden skvělý argument: "To já tě sem vzal,takže všechno platím já."

Za to odpoledne bylo hezky klidné, prošli jsme se po parku, zajeli si lodí na jeden ostrov kousek od pobřeží, kde jsme se vykoupali a večer hurá na hotel.  Oba dva jsme byli docela nažhavení a asi každý ví co jsme chtěli dělat.

Jenže po dlouhé předehře se mi udělalo znovu nevolno a místo romantického večera, jsem strávila večer na záchodě. A chudák Moritz se mi snažil pomoc a sehnal někde alespoň prášky na uklidnění žaludku.

A další den jsme společného času moc neměli. Moritz měl mediální povinosti a nechtěl mě sebou tahat, kdyby mi znovu bylo špatně. Takže jsem do odpoledne byla na pokoji sama. Docela jsem se nudila, co si budeme. Do města jsem jít nechtěla, protože jsem to tady neznala a tak jsem byla na mobilu a po obědě jsem se vrhla už na přípravy na ten večer.

Chtěla jsem vypadat hezky, což se mi nejspíš povedlo, protože když Moritz přišel a viděl mě, celý ztuhl a koukal na mě jak kdybych byla někdo úplně cizí.

,,Tak teď musí vědět všichni že jsi moje." Vypadlo z něj, když se jaksi vzpamatoval.

,,Jo? Není to divný nebo nevkusný? Jde to vůbec k sobě?" Začala jsem se vyptávat.

,,Je to dokonalý, kam se hrabou modelky... Ještě že tu není Vrána." Pousmál se.

,,To je docela štěstí. Ale myslím že už pochopil jak to všechno je a dá mi pokoj."

,,Nic jiného než nás respektovat mu nezbývá. Když tě nebude nějak obtěžovat, tak je v pohodě a je s ním sranda, však to už jsem ti říkal." Zamumlal.

,,Já vím, on je skvělej a hodnej, dokud nepřijdou na řadu jeho choutky."

,,Přesně tak, ale jeho už bych nechal být, pojď, zavedu tě mezi největší hvězdy NHL." Vzal mě za ruku a odešli jsme z pokoje pryč. Nevěděla jsem kam jdeme, avšak už jen to že před hotelem byla limuzína mě dostalo. Tohle jsme doopravdy u nás v Plzni neměli.

,,Malá otázka, tohle je tady normální?" Zeptala jsem se, když jsme nasedli dovnitř.

,,Tak limuzínou se tady nejezdí to ne, ale jsou tu jiná a lepší auta jak v Evropě. Až budeme v Detroitu budeme jezdit tím nejlepším BMWéčkem." Naznal.

,,To je až moc velký luxus na mě. Doma máme dvě Škodovky a to stačí." Smála jsem se.

,,Zvykej si Luci. Já si na to zvykl taky rychle, během měsíce mi to přišlo normální." Mrkl po mě.

,,Pro chudší holku z Klatov bude Amerika ještě dlouho úplně jinej svět."

,,Kterým tě velice rád provedu." Zazubil se a v tu chvíli jsme dojeli před tu budovu, kde to předávání cen mělo probíhat. Naštěstí to nebylo tak moc velký a tolik fanoušků zde nebylo. Především spíš fotografové, novináři, někdo z vedení NHL, rodiny hokejistů a samozřejmě že i ti samotní hokejisté.

Mě osobně to však ani nevadilo kdo vše tu byl, přeci jenom brácha býval též často ve společnosti. Teda dokud se před námi neobjevili hráči jako Matthews, Makar a podobně, to už jsem si začala uvědomovat kde jsem a mezi kým jsem.

Celkově to byl moc hezký večer, ačkoliv Moritz měl focení a často musel být někde pryč i s jinými hráči.

Jen když to skončilo nastala celkem honička. Museli jsme na hotel a měli přibližně tři hodiny spánku, než nám mělo letět letadlo. Možná je divné, proč jsme nemohli letět později, ale nebyla dobrá předpověď počasí a nechtěli jsme nic riskovat.

K tomu já stejně moc nespala, neustále jsem se převalovala a docela mě bolelo i břicho. Asi měli přijít krámy, jinak jsem si to nebyla schopna odůvodnit.

V letadle mi nebylo o moc lépe, avšak naštěstí jsem nezvracela a Moritzovi další problémy nedělala, jen jsem se těšila až budu doma, lehnu si do postele s čokoládou a budu si třeba číst nebo koukat na filmy.

I když to loučení na letišti mi zase takovou radost nedělalo. Nechtělo se mi od něj.. Měli jsme se vidět až po bráchově draftu,což byla sakra dlouhá doba. On chtěl něco málo natrénovat a já mu v tomhle nechtěla být přítěží.

,,Tyjo ségra ty ses během těch tří dnů v Americe nějak změnila." Objímal mě Adam, když jsem se vrátila domů.

,,Hej co ti je? A myslíš? Kde je David a zbytek rodiny?" Byla jsem překvapená.

,,Nic mi není, a jo vypadáš jinak, hezčeji. A mimochodem David je na ledě a máma s tátou u babičky, stačí?"

,,Jo takhlee, počkej jak hezčí?" Přišlo mi to divné.

,,Nevím, nejsi tak unavená asi, co se mě ptáš sakra. Prostě si jiná." Pokrčil rameny.

,,Dobře.?"

,,A nechceš si jít zahrát PSko až si vybalíš?" Pokračoval.

,,Dej mi půl hodiny a můžeme." Usmála jsem se, rychle si vybalila, převlékla se a s jídlem šla k televizi. Oproti tomu jak jsem se cítila na letišti mi bylo o dost lépe, takže mi to nevadilo.

,,Tyvole ségra co to žereš? To je ten důvod proč si hezčí? Čokoláda, houska se šunkou,jablko a kyselé žížalky? Nebo to ti nařídil Moritz speciální stravu?" Nechápal.

,,Nee, jen na to mám chuť. Já za to nemůžu, potřebuji české jídlo."

,,Po třech dnech v Americe? Dobře, Jdeme hrát." Podal mi konzoli a začali jsme bojovat. Hádejte kdo vyhrávál i s tím vším jídlem? Samozřejmě že já. Asi mi to mistrovství hodně pomohlo, dřív mě Adam porážel docela lehce.

No ale co si budeme, s Vránou ty bitvy stejně byli nejlepší...