forward and backward

21.

Čekali nás poslední dva dny mistrovství. Na sobotním programu byli dvě semifinále. Už od snídaně byla na našem týmu poznat velká nervozita, i když snažili se mi to kluci rozmluvit a říkali jak jsou v pohodě.

Nebyli, přeci jenom nějaký strach z Kanady měli, především po tom, co Kanada předvedla ve čtvrtfinále proti Švédsku. Jediný s kým se dalo jaksi mluvit byl Dosty, ostatní byli úplně mimo, včetně bráchy, který sice neměl už hrát, ale stále věřil že by svou šanci mohl dostat.

Ani Dostymu se ta atmosféra v týmu tolik nelíbila, ačkoliv se kluci snažili být u oběda vtipní, byli to vtipy jak od šesti letého dítěte, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme společně ještě se Sallou na zápas Ameriky s Finskem.

A stálo to za to, byl to hodně vyrovnaný zápas a navíc ta fanouškovská atmosféra byla nepopsatelná. K tomu Finové vyhráli. Myslela jsem že Finové jsou klidný národ, avšak byla jsem přesvědčena o omylu, takovou radost a energii jsem nikdy ještě nezažila, a že jsem byla už na hodně zápasech všude možně.

Nebylo se ani čemu divit, že jsme s Dostym šli ze zápasu nabití energií a sršeli radostí,to prostě samo.

,,Tak co, jaký byl zápas?" Vybafl na nás brácha, když jsme vešli na chodbu od pokojů. Moc času jsme neměli a za pár minut plánovali jít znova do arény.

,,Jeee, Jo bylo to fajn." Lekla jsem se ho.

,,Kde jsou všichni, to už odešli?" Zajímal se Dosty.

,,Jo, stejnak každý má nervy hluboko v zadnici... A já se rozhodl tu počkat na vás."

,,Snad to bude dobrý až budou na ledě. Finové taky na začátku zápasu vypadali jak když v životě hokej nehráli, ale díky fanouškům se pěkně rozjeli a bum, jsou ve finále." Pousmála jsem se.

,,Je to na klucích, my s tím nic neuděláme. Leda že by přišlo tolik zranění že já bych musel do obrany a Dosty i přes bolesti do brány..." Zamumlal brácha.

,,No že by se mně chtělo chytat s bolestmi o postup do finále zrovna proti Kanadě..."

,,Tak bych tam šla já no. Možná bych i něco chytila." Přerušila jsem Dostyho.

,,Ty? Tak to bych chtěl vidět." Uchychtl se brácha.

,,No dovol, něco jsem schopná chytit. To spíš záleží jestli ty budeš dělat v obraně to co máš. Když je dobrá obrana, nemusí být tak dobrý brankář." Začala jsem.

,,Hele vy dva nechte toho, na tohle snad nedojde. Navíc Lůca by stejně do brány nemohla." Klidnil nás Dosty.

,,Přesně, to ať tam radši dají třeba Vránu."

,,Proč zrovna jeho?" Nechápal brácha.

,,Nevím, napadl mě jako první. Žádné zkušenosti s tím, jaký on je brankář nemám."

,,Řekl bych že je mnohem lepším útočníkem. Jak na ledě, tak mimo něj." Zasmál se Dosty.

,,Proto já i Moritz jsme obránci, abychom tady Lůcu mohli ochránit."

,,Jo, a když se ocitne v obraně díra, jsem tu já jako brankář abych všechno zachránil." Přikývl Dosty.

,,No, ještě aby to takhle bylo, až Vránička zaútočí. Jestli to bude ještě během mistrovství, toto nějak zvládneme, ale v Detroitu budeme ve značném oslabení. To si tě bude muset hlídat Moritz." Uvědomoval si brácha.

,,Ahh, o tom radši ani nechci přemýšlet." Mávla jsem nad tím rukou a toto téma chtěla opustit. Kluci to pochopili, jen nastalo takové divné ticho, které skončilo až příchodem na tribunu. Najednou to všechno šlo nějak rychle, nahrnuli se do arény fanoušci, začalo krátké rozbruslení a najednou se hrálo.

Většina ví jak to dopadlo, začátek a úvodní gól našich byl dobrý, ale pak se rozjel válec z Kanady. Kluci se snažili jak jen mohli, jenže nešlo to.. Prohráli jsme s velkým rozdílem a mně bylo naprosto jasné jaká atmosféra v týmu bude. S Lukášem i bráchou jsme zašli do kabiny a chtěli jsme tam zvednout náladu.

,,Matýskuuu..." Přicupitala jsem za Matějem, protože byl jediný čí reakce jsem se nebála a věděla že on to nebude myslet popřípadě vážně. Nejraději bych jim tady všem uspořádala párty aby se dali do nálady, ale to by mi asi neprošlo.

,,Co je?" Ohradil se nehezky a zároveň tím strhnul i pozornost pár ostatních na nás.

,,Hele já ti povím jednu věc jo? Zítra hrajete kurva o bronz s Amerikou, tak se všichni schopte a vyserte se na ten dnešní zápas co jste hráli. To už nevrátíte, navíc od rána jste všichni jak chcíplí krysy, takže se ani nedivte jak to dopadlo. Tyvole vy musíte jít na led jako kdybyste už vyhráli a ne že věříte v zázrak. Já už pár let hokej sleduju, takže jaksi vím o čem je řeč. Si myslíte jako že z vás Amíci budou zítra vystrašený? To určitě ne, nastoupí na vás tak že se ani nestihnete srovnat na úvodní buly. Takže se rychle srovnejte, nebo udělám turnaj na PSku a to teprve budete mít důvod fňukat. Zítra od vás chci vidět pořádnou hru, někteří z vás hrajou v NHL a pochybuju že po jedné prohře z těch skoro sto zápasů se složíte. Sice tohle je mistrovství, ale o to větší je důvod bojovat a chtít být nejlepší. Tož konec mého proslovu, ani nevím už co jsem všechno řekla." Zvýšila jsem hlas a mluvila tak aby to slyšela celá kabina. Všichni na mě koukali jakobych spadla z Marsu, což sice nebylo příjemný, ale chtěla jsem jim říct svůj názor.

,,Lucko?.. Tohle jsem od tebe nečekal." Přerušil trapné ticho Matěj.

,,Já od sebe taky ne." Pokrčila jsem rameny, zvedla se a odešla pryč z kabiny, ba se mi nelíbili ty prazvláštní výrazy všech kluků. Dobře, možná to nebyl úplně nejlepší nápad abych jim já kecala do hokeje.

,,Tohle kluci potřebovali, slyšet názor od tebe jako holky, sice jsou z toho dost mimo,ale to nevadí. Kari tomu teda nerozuměl ani slovo, avšak snažili jsme se mu to nějak přetlumočit a byl mile překvapen. A my na ně zvedat hlas nechtěli, takže asi děkujeme." Přišel asi po minutě, co jsem čekala před šatnou asistent trenéra Libor Zábranský.

,,Doopravdy vám to nevadí? Já jen chtěla kluky trochu probrat a vím že vtípky by nepomohli a největší drby a novinky jsem vytáhla už předevčírem." Špitla jsem. Byla jsem celkem nervózní.

,,Nečekali to od tebe, navíc asi ví že když to řekneš ty,něco na tom bude. Snad si to vezmou trochu k srdci, ačkoliv to jsou profesionálové a měli by se takto chovat automaticky, ne vždy tomu tak je, ale to ty asi víš." Usmíval se.

,,Jo to je pravda, snad jsem tím ale nikomu neublížila, možná jsem byla až moc upřímná."

,,To zvládnou, takový měkoty by tady jinak neměli co dělat." Ujistil mě, protože asi mou nervozitu poznal a odešel zpět do kabiny. Za to já se rozhodla utéct radši už na hotel. Nebudu kecat, bála jsem se kluků až je potkám.

Když jsem doběhla na pokoj, napadla mě jen jedna věc, jak si z téhle situace alespoň maličko pomoc. A ta věc se jmenovala Moritz. Poprvé jsem mu zavolala, sice mě to taky přidalo dost na nervech abych ho nerušila, avšak ono už víc ve stresu jsem snad být nemohla.

Ale ten strach ze mě rychle opadl, bylo to jakoby seděl vedle mě, nechal mě abych mu řekla ty své problémky a uklidňoval mě. Tak ono se nic katastrofálního nestalo, jen já z toho dělala třetí světovou. Jednoduše celá já. Nebo ono já taková moc nebyla, jen někdy, což bylo zrovna teď.

Zrovna někdy po půl hodině co jsme spolu mluvili, mi na dveře ťukali kluci, určitě tam byl brácha, Dosty a Sklenda ty jsem podle hlasu poznala. Jenže otevřít jsem jim nechtěla. Zaprvé jsem stále měla strach, zadruhé jsme si hezky povídali s Moritzem a zatřetí jsem měla v plánu jít co nejdřív spát a v jejich společnosti by to nebylo možné, takže jsem je ignorovala a dělala že už spím.

Chudáci, nejdřív je skoro až seřvu za jejich výkon, přičemž jsem byla hodně ostrá a teď budu dělat jakobych je neznala a budu se jim vyhýbat. Skvěle Lucie, to je teda přístup.