forward and backward

19.

Zbývala minuta do úvodního buly letošního čtvrtfinále. Jako před třemi lety v Bratislavě, Česko versus Německo...

Nevěděla jsem komu fandím víc, i když přeci jenom asi našim. Byli jsme u střídačky za Markem Langhamerem a já, Lukáš i David jsme tam stáli jak tři sloupy. Ani jsem Dostymu ještě neřekla, jak to má Moritz vymyšlené, ale to bylo teď všem jedno.

Ve třetí minutě jsme šli do vedení a tím ten stres z naší střídačky opadl. Němci moc šancí neměli, jedinou branku střelil Moritz, jak úsměvné, za to my ty branky dali čtyři. Postoupili jsme dál.

Akorát to bylo jediné pozitivum co jsem na tom viděla. Když jsem viděla během vyhlášení stát všechny Němce v řadě, odběhla jsem pryč, k jejich kabině, kde stál opřený Tim.

,,Luci co tady děláš?" Byl překvapený.

,,Přišla jsem se rozloučit. Děkuju ti za všechno, hlavně za to jak si nás dal s Morim dohromady." Obejmula jsem ho.

,,Hele tenkrát v Ostravě jsme se taky loučili s tím že to bylo naposledy a nebylo, když budeš s Moritzem, určitě se někdy v blízké době uvidíme."

,,Doufám v to Timi." Špitla jsem a setřela si rukávem od mikiny pár neposedných slz. Nic víc jsme si nestihli říct, protože se z tunelu od ledu vynořili trenéři a hráči a sklesle mířili do kabiny. Trenéři se na mě během toho jen tak nechápavě podívali, ale bylo jim to jedno kdo jsem, za to reakce pár hráčů byla jiná.

Většina mě obejmula a pořádně jsme se rozloučili. Zatím jsem své emoce držela, do té doby dokud nepřišel Lukas a Moritz, zrovna byli poslední, protože museli oba na rozhovory a něco probírali,takže nikam moc nespěchali.

,,Lucie, Ty neslavíš s vašima?" Všiml si mě jako první Lukas.

,,Myslíš že mi jde o oslavy? Stejně bych v kabině být nechtěla, chtěla jsem naposledy vidět vás, než odletíte."

,,To je hezký, sice jsme se mockrát neviděli, ale věřím že si to zvládneme někdy vynahradit, když budeš s tím co stojí zamnou." Také mě obejmul a u toho se smutně smál.

,,Do Chicaga snad někdy zajedu, když bude hrát i brácha v Americe, není problém." Přikývla jsem.

,,Se hlavně musíš ozvat, abych s tebou počítal." Zamumlal a přišel na řadu Mortiz. Nevěděla jsem na jak dlouho se loučíme, počítala jsem tak dva, tři týdny, pokud splníme ty jeho plány.

,,Za dva týdny se uvidíme někde na letišti, vem si sebou do Ameriky nějaké pěkné šaty a oblečení aby jsi tam všechny okouzlila podobně jako mě." Mrkl po mě Moritz. Zklamání a smutek nedal vůbec znát, přesto jsem to z něj cítila.

,,O to se neboj, jen mi musíš dát vědět kdy a kde. Doma si to nějak zařídím." Snažila jsem se o úsměv, ale moc mi to asi nešlo a spíše chtěla o to více brečet.

,,Bobiii nebreč, to zvládneme. Hele dva a půl roku po dvacítkách uteklo jako nic.." Snažil se mě uklidnit.

,,Promiň, hold jsem měkota."

,,Ne to nejsi, každý si musí občas pobrečet, viděla jsi naše kluky? Polovina z nich teď určitě má slzy v očích jako ty." Špitl.

,,Já vím, všimla jsem si toho. Však tohle už se nikdy opakovat nebude, celé tohle mistrovství pro vás skončilo."

,,Pro nás jako tým ano, ale pro nás dva je to teprve začátek." Dal mi pusu na uklidněnou.

,,Ještě jednou děkuju za všechno, až budeš mít čas, napiš mi. Můžeš i ty Time." Pousmála jsem se a otočila se na Tima, který za námi stál a jako obvykle, se nám nenápadně chechtal.