Done For You

Číslo neexistuje

Jako každý den i dnes jelo auto na parkoviště u areálu Yaleské univerzity, kde zaparkovalo a z něj vystoupila hnědovlasá dívka v černých converskách, tmavých džínách a černém volném tričku, které zakrývalo její rostoucí bříško. Dlouhé vlasy měla svázané do culíku. Ať se nalíčila jakkoli, nic nedokázalo schovat kruhy pod očima, kterých se už pár týdnů nedokázala zbavit.

„Wendy mi včera řekla, že si našla úžasnýho kluka. Potkala ho už před několika týdny a zatím jim to spolu klape," povídala si jedna dívka s druhou u jednoho ze stojících aut a pokuřovala si ranní cigaretu.

„To se má," zašeptala si brunetka pro sebe a mířila na hodinu profesora Fitzpatricka, který přišel namísto profesora na trestní zákonník, který dostal lepší nabídku.

Vstoupila do budovy a zamířila do třídy. Posadila se do lavice a vyndala si zápisník na poznámky. Z tašky jí vypadla bílá obálka. Jejím obsahem bylo několik málo bankovek. Našla ji dnes ráno v poštovní schránce. Bylo to celkem zvláštní, protože pošta nechodí tak brzo. Druhá zvláštnost byla, že na obálce nebyla její adresa jen jméno, natož adresa odesílatele. Uvnitř nebylo nic jiného než peníze. Ani vzkaz, aby mohla alespoň uvažovat, kdo ji to mohl dát. Poslední dobou nebyla schopná uvažovat, takže by to stejně na nic nebylo.

Obálku vrátila do tašky. Vzala si propisku a otevřela zápisník. Počkala až začne hodina a jak profesor začal psát na tabuly, vše opisovala. Bylo jí jedno, že si o ní šeptají nějaké dvě dívky vzadu a to dost nahlas. Bylo jí jedno, co si o ní myslí ostatní. Stačilo jí, že věděla, co si o ní myslí Andy.

Po škole se přemístila na školní parkoviště. Nasedla do svého bílého mustanga s dvěma modrými pruhy a rozjela se domů, kde na ni už nikdo nečeká. Ta představa ji píchla u srdce stejně jako minulá dny. Připadala si opuštěná. I když v sobě chová dítě, cítíse naprosto sama. Nemá rodinu, nemá kluky a dokonce nemá ani kamarády. Kevin je mrtvý a Wendy se s ní pořád nebaví kvůli Benovi. Ostatní dívky jsou s Wendy a ostatní kluky by zajímala jen tehdy, kdyby s nimi šla do postele, což neudělá.

Odemkla dveře domu a vešla do chodby. Kráčela po dlaždičkách až ke schodům.

„Michelle," ozval se prádnou chodbou hlas.

Dívka se otočila a spatřila starou paní Parkerovou, jak se na ni usmívá. „Dobrý den."

„Včera se odstěhoval Houston. Jen jsem se tě chtěla zeptat, jestli bys nevěděla o někom, kdo hledá levný byt," oznámila paní domácí.

„Bohužel," zavrtěla Michelle hlavou. „Ale až někoho potkám, hned mu řeknu, že tady je to nejlepší," vykouzlila na tváři unavený úsměv. Rozloučila se a došla do posledního patra, kde se nacházel její byt. Vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře.

Přemístila se do ložnice, padla na postel a zavřela oči. Byla tak unavená. Ať dělala sebemíň pracnou činnost, vše ji neuvěřitelně vyčerpávalo. Nejraději by veškeré dny prospala, jenže musí chodit do školy. Za chvilku jí čeká promoce a potom si může vyspávat, jak dlouho bude chtít.

V kabelce vedle postele se rozezvonil její mobil, který dával najevo, že jí někdo volá. Posadila se, kabelku si položila na klín a hledala zvonící přístroj. Jen co ho vylovila, přiložila si ho k uchu, aniž by se podívala, kdo jí volá. Přála si, aby to byl Andy, ale byla pořádně vedle.

„Můžu se tě zeptat, co ti je?" zajímal se z druhé strany ženský hlas, který Michelle hned poznala. „Ty si nějak nemocná?"

„Ne," odpověděla úsečně a chtěla hovor ukončit, ale volající ji zcela odzbrojila.

„Chtěla jsem se ti omluvit, jak jsem se k tobě zachovala, když jsem přišla na toho kluka. Byla to hovadina a moc mě to mrzí. Jenže s tebou se něco děje a nejde to přehlédnout."

„Omluva přijata, ale mě opravdu nic není. Jen jsem unavená. Takže si můžeme promluvit zítra ve škole. Ahoj, Wendy," řekla Michelle a mobil hodila zpátky do kabelky. Lehla si a v tu chvíli usnula.

Vzbudila se až pozdě večer. Z postele se přesunula do kuchyně a udělala si jídlo. Od rána nic nejedla. Měla by kvůli dítěti, ale k tomu, aby jedla pravidělně se musela nutit. Neměla chuť k jídlu. Vše co jedla, mělo stejnou mýdlovou chuť, takže jen co jídlo uviděla, přešel jí hlad.

Ze skřínky vyndala pytlík s těstovinami a nějakou omáčkou. Nasypala to to hrnce s vodou a míchala, dokud to nebylo hotové. S tím, aby jtěstoviny dala na talíř se ani neobtěžovala. S hrncem se posadila na gauč a pustila televizi, kde právě běžely zprávy.

„Ve státě Arkansas před dvěma dny v noci někdo zabil starý pár a jejich syna. Styl vraždy je stejný jako z případů z roku 2008, kdy Spojené Státy na šest trápil nemilosrdný sériový vrah. Všechny tři oběti měli prořízlé hrdlo a jejich srdce byli rozřezené na kousky vedle těl. Bojíme se, že se onen vrah po šesti letech vrátil a má v plánu pokračovat ve své nechvalné kariéře. Policie opět otevřela složku, kterou před několika lety zavřela pro nedostatek důkazů, a říká, že tentokrát ho dostanou. Jestli se tak opravdu stane, vrah bude souzen v Ohiu, kde na něj čeká trest smrti."

Michelle poslouchala každé slovo. Ruka, ve které držela svou večeři, ochabla a hrnec narazil na zem a netknutý obsah těstovin se rozletěl po podlaze. Po těle jí běhal mráz a v hlavě jí dokola běhala slova prořízlé hrdlo, srdce rozřezené na kousky, čeká trest smrti.

Rychlostí světla doběhla do ložnice a vylovila mobil z kabelky. Našla číslo, které chtěla volat a zmáčkla zelené sluchátko.

„Je nám líto, ale číslo, které voláte již neexistuje."

Strach, který jí proudil žilami ještě zesílil. Že to neudělal? Nemohl to udělat. Snažila se přijít na to, kdo by si chtěl hrát na stejného šílence, jakým byl. Jenže v hlouby duše si byla jistá, že to není nikdo jiný než Andy sám a ta představa jí rvala srdce z těla. Proč? Proč, by to dělal? Proč by se chtěl vracet k minulosti. Co když to dělá proto, aby ho tentokrát chytili. To nemůže!

Zkusila zavolat ještě někomu, jestli by o něm neměl nějaké informace. To číslo už nikdy nechtěla vytočit a přála si, aby jí taky nevolalo, ale teď je to opravdu důležité.