Done For You

Je mi to jedno!

„Jak dlouho jsi tu stál?" zajímala se brunetka a snad i doufala, že tím naváže jakoukoliv konverzaci. Místo toho se střetla s tichem, které bylo plné vzteku a bolesti. Téměř se na něj dalo sáhnout. „Andy..." oslovila ho zoufale.

Beze slova prošel okolo ní do jejich ložnice. Přešel ke skříni a Michelle okamžitě věděla, co má v plánu. Vběhla za ním a v poslední chvíli se dostala mezi něj a dveře skříně. „Andy, prosím, nikam nechoď. Vyslechni mě. Nic není jak to vypadá."

„A jak to vypadá?!" otázal se Andy naštvaně a upíral na dívku před sebou zamračený pohled.

„No tak to možná vypadá, tak jak to je, ale přísahám-"

„Mě nic přísahat nemusíš!" skočil jí chladně do řeči. „Je mi to jedno."

„Andrew! Poslouchej mě!" okřikla ho. „Prosím," dodala spíše šeptem.

„Tak do toho, řekni mi, o co jsem přišel," vyzval ji a přešel k posteli, na kterou se posadil a čekal, čím ho ještě překvapí.

Stála na stejném místě. Její hnědé oči sledovaly, jak si sedá a čeká, až začne vykládat příběh o tom, jak jednou ulítla a vyspala se s Benem. Jenže ono se vlastně ještě pořád neví, jestli to dítě uvnitř ní je opravdu Bena. Co když je přeci jen Andyho?

Nějakou dobu místnost zaplavovalo tíživé ticho, které se zatím nikdo nepokoušel ukončit. Až když už to Andyho přestalo bavit se opět zvedl a přešel zpět ke skříni, kde měl v plánu Michelle odstrčit a vzít si své věci. Neviděl důvod, proč by tu měl s někým takovým jako ona zůstávat. 

„Přiznávám se, že jsem se s Benem vyspala, ale bylo to jenom jednou," začala Michelle s úmyslem Andyho zdržet, aby si rozmyslel svůj odchod. Nechtěla o něj přijít. Na to ho moc milovala a byla si plně vědoma, jak mu teď ubližuje. „Jak jsi jel do Portlandu, tak jsme spolu šli do klubu, no a tam se to stalo. Jen jednou. A pak jsem si to vyčítala. Vlastně si to vyčítám do teď. A abys věděl, tak se vlastně pořádně ani neví, čí to dítě je. Proto jsem potřebovala, aby se mnou šel Ben. Bála jsem se ti to říct, protože jsem věděla, že budeš takhle reagovat, ale nevěděla jsem, že se takhle bude chovat i Ben. Potřebovala jsem jenom jeho DNA, aby bylo konečně jistý, jestli je tvoje nebo jeho."

Bez hnutí jí poslouchal. Shlížel na ni ze své výšky modrýma očima, které měly tmavší odstín než obvykle. „Možná by bylo lepší, kdybys mi přestala lhát." 

Při jeho slovech pronesených hlasem prostým jakékoliv emoce, se Michelle před očima objevil obraz minulosti. Výjev jeho prázdných modrých očí před šesti lety. Nad tělem její matky bez života. Nepřítomný pohled vraha. Po tvářích se jí spustily slzy.

„Nelžu ti," vzlykla, „ale lžu všem okolo tebe."

Hodil po ní nechápavý pohled. Neměl ponětí, co touto větu myslela.

„Miloval jsi mě vůbec někdy? Nebo to všechno byli výčitky svědomí?!" Její hlas pomalu nabíral na hlasitosti. Kypěl v ní vztek, ale také pocit beznaděje a znovu otevřené bolesti. „Ty mi tady vyčítáš, to, co jsem udělala, i když ty sám jsi mi ublížil mnohem víc. Připravil jsi mě o rodinu, která mi zbyla. Zabil jsi mi matku! A já ti odpustila, protože tě miluju. Víš, jak moc mě bolelo, když jsem viděla mojí mamku bez života a tebe stojícího nad její tělem?! Měla jsem tě nechat, aby tě zavřeli. Aspoň bych věděla, že mi už nikdy neublížíš!" Slzy jí po tvářích stékaly v nezastavitelných potůčcích. 

Otočila se na podpatku a odešla do kuchyně, kde se zády opřela o linku. Trhaně se nadechovala vzduchu a snažila se přestat plakat. Nemělo to smysl. Na co bude ukazovat, jak je slabá? Musí ukázat, že je silná a nenechá se vtáhnout do minulosti. Ale to, co se děje v přítomnosti je snad ještě horší.

Po několika dlouhých minutách ticha se bytem ozval zvuk zavírajících se dveří ložnice. Neotočila se. Jen poslouchala, jak jejím směrem míří Andoho kroky a kousek od ní se zastavují. Na linku vedle ní položil klíče od domu, stejně tak jako Ben několik desítek minut před tím, a odešel. 

„ZASE UTÍKÁŠ!" zařvala na něj, i když už mohl být téměř v přízemí. Už v sobě dále neudržela všechny emoce a v podobě obřích slz, které tekly jedna za druhou, se svezla na kolena a plakala.

Jak snadno se může život podělat během chvíle.

Venku už dávno vládla tma, když se Michelle zvedla ze země v kuchyni, kde celou dobu seděla a plakala a přešla do ložnice pro svůj noční úbor s úmyslem dát si dlouhou sprchu a jít spát. Vešla do místnosti a rozsvítila světlo, aby viděla pod nohy. Než udělala první krok do nitra pokoje, rozhlédla se, které věci si s sebou Andy vzal, kromě oblečení. Nebo jí tam všechno nechal? Zarazila se na posteli.

Na povlečení deky v nohách postele leželo několik zmuchlaných bankovek. Dal jí tím celkem dost najevo, co si o ní myslí. Má o ní jen to nejhorší mínění. Zaplat jí za to, že s ní byl? Nebo ty peníze jsou za její matku? Jako náhrada škody. Ať je tu nechal z jakéhokoli důvodu, určitě to nebylo pro to dítě. Obzvlášť, když si oba dva myslí, že je Bena. Jenže jim to vymluvit nemůže, protože to sama neví. 

Kdyby neudělala tu obrovskou chybu, nemuselo se to takhle zvrtnout. Kdyby... Kdyby co? Nemá cenu si tu říkat kdyby, protože už se to stalo a nikdo to nevrátí. To je na tom všem to nejhorší. Minulost se nedá vrátit zpátky. Pokud by to šlo, tak v tuto chvíli by se nejraději vrátila do doby, kdy jako osmnáctiletá dívka byla ve svém pokoji v Los Angeles se svým nejlepším kamarádem Kevinem a rozhodně by se nepřipravovala opustit dům, když její matka musela na pracovní oběd.

Pokud by se v té době opravdu objevila, zůstala by celé odpoledne doma s Kevinem a kdyby věděla, že se tam ten nepolapitelný vrah objeví, neváhala by a zavolala policii. Zachránila by tím hned dva životy. Andy by nezabil její matku, ale seděl by ve vězení. S Kevinem by nešla nikam do baru, aby přišla na jiné myšlenky, protože by jí žádné špatné vzpomínky netrápily a tím pádem by se Kev nikde s nikým nepopral tak vážně, aby svému stavu podlehl. Snad.

Jenže je v přítomnosti a tady ani její mamka a ani Kevin už nežijí. Ona je sama v bytě, který obývala s dvěma kluky. Se svým bývalým snoubencem a jedním idiotem, který jí vlastně i přirostl k srdci.