City Alfy

Odhalení

Leo

To ubohé dítě... Potřebovala by někoho, kdo by u ní jen stál. Komu by mohla důvěřovat. O koho by se mohlo opřít. V tomhle všem, co teď prožívá, by to byla ta jediná spravedlnost. A přesto... jí ji nikdo nedopřává.

Byli jsme s Deanem opodál, tam, kde se přes noc objevila vyšlapaná pěšina patřící samotářům. Potřeboval jsem to vidět na vlastní oči – cítit, co se tam děje. Když jsem ji zahlédl, skrytou za stromem, řekl jsem Deanovi, ať se vrátí a přinese všechny dostupné spisy týkající se náhradní luny.

Zůstal jsem.

Stačilo to k tomu, aby se uvnitř mě pohnulo něco, co jsem dosud držel na uzdě. Touha – ne po jejím těle, ale po možnosti být pro ni někým, komu se dá věřit.

Slíbil jsem, že budu pryč jen hodinu, ale díky Jessie se to protáhlo na tři. A přesto nelituji ani minuty. Jsem rád, že jsem jí alespoň trochu pomohl porozumět sama sobě.

Celý odpoledne spěchám, honím práci, abych večer mohl studovat zastaralá pravidla, která platí už stovky let. Blbé je, že jsem kvůli Jessie nabral zpoždění, takže se moje práce dost protáhne. Telefonáty, při kterých musím oznamovat a omlouvat se za zpoždění, se jen hrnou. Ale i tak nelituji toho protažení na tři hodin. Naopak, čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuji, jak moc ta dívka skutečně potřebuje mou pomoc.

Jakmile dokončím práci, přesunu se do svého pokoje, kde na mě čeká obří stoh papírů a knih, jak jsem si přál. Než se do toho pustím, jdu si umýt obličej a osvěžit se. Kdybych náhodou usnul, aspoň se nebudu cítit špatně, že jsem vynechal večerní rutinu. Už včera jsem ji dost odflákl, takže dnes to napravím.

Naliju si do hrnku kávu a vezmu první knihu. Nikdy jsem si nemyslel že budu něco takového dělat pro někoho kdo není ode mě ze smečky a nebo moje spřízněná duše. A když teď o ní mluvím tak si tímhle vlastně beru čas na její hledání. Co když už i ona je nervózní kde jsem proč jí nechám tak dlouho čekat. 

Prostudoval jsem jen malý kousek z té velké hromady papírů posetých inkoustem, než jsem usnul.

Usnul jsem v sedě, takže když se ráno probudím, cítím každou bolest v těle. S trošku horší náladou jdu do kanceláře. Chci mít denní úkoly rychle za sebou, abych se mohl co nejdřív vrátit k dalšímu studiu.

Jakmile otevřu dveře své pracovny, okamžitě mě zasáhne silná vůně parfému, který dobře znám. Ketrin. Sklání se u mého stolu a rozkládá snídani. Minisukně se jí při tom přitiskne k tělu, a i když si to možná neuvědomuje, odhaluje víc, než by asi měla. Když si všimne, že jsem ve dveřích, rychle se narovná, přitiskne tác k sobě, ale stále se stará, aby její výstřih nebyl přehlédnutelný. Ten úsměv, co má na rtech, je jasným signálem, že si je moc dobře vědoma toho, co dělá.

„Nemohla jsem si nevšimnout, že jste v poslední době přepracovaný a unavený, tak jsem přišla, abych vás trošku rozveselila," usměje se, jako by mi chtěla připomenout, co všechno umí nabídnout.

Byla obsluha baru – přitažlivá, zvyklá na pohledy i lichotky. A hlavně ona byla ta, kterou mi smečka kdysi předurčila. Pro případ, že bych svou družku nenašel.

Ten večer... tehdy, po maturitě, mě kluci zatáhli do baru cíleně. Prý si zasloužím trochu „zábavy", dokud je čas. Věděli, že je tam. A že má dary, které se těžko přehlíží. Byl jsem v euforii. Pod parou. Šťastný, že jsem všechno zvládl.

A ten večer, kdy jsem byl snad nejméně při sobě, jsem jí v návalu mládí a radosti slíbil, že pokud nenajdu svou spřízněnou duši, ona bude tou nejlepší lunou ve všech směrech. V tu chvíli jsem to tak možná i cítil – nebo jsem si to aspoň myslel. Poprvé. A taky naposledy.