City Alfy

Zrádce

Leo

Konečně, po několika dnech bezesných nocí, kdy mě vyčerpání a silné léky přemohly, se mi podaří usnout. Spím hluboce, bez snů, jako bych byl odříznutý od světa. Ten těžký, neproniknutelný spánek přeruší sotva slyšitelné zavrzání dveří.

Viki tiše proklouzla dovnitř, snaží se být co nejtišší, ale já už jsem stejnak vzhůru. Oči mám otevřené, i když se nehýbu. Zůstávám nehybný, sleduji ji, jak pomalu přistupuje k mé posteli. Její pohled mě přejede, než si vezme desky a něco si tam zapíše.

Koukám prázdně do stropu. Necítím nic, kromě hluboké prázdnoty hluboko uvnitř mě. Místnost je tichá, jen škrábání její tužky narušuje napjaté ticho.

„Posaď se." Už se bez problémů posadím. Bolest žeber mě opustila již dávno. Cítím jen jemné napětí, jak mi při pohybu táhne kůže na hrudi. Viki mi vyhrne tričko, její chladné prsty začnou přejíždět po mém hrudníku. Jakmile skončí vrátí se zpět k deskám.

„Staré zranění jsou zahojené," poznamená tiše, „ale ty nové... se jen zhoršují."

Smutně si povzdechnu. A diví se mi? Zlomená žebra už možná srostla, ale rána uvnitř, v srdci... ta se jen zvětšuje. S každým dnem, každou hodinou.

„A divíš se mi?" pronesu tiše. „Možná žebra jsou zahojená, ale rána v srdci jen roste." Dívám se stranou, abych nemusel čelit jejímu pohledu. „Chybí mi. Strašně moc mi chybí. Nejím, nespím... jenom brečím, lituju, proklínám."

Viki mlčí, vím, že viděla, co se stalo. Jak mi Noaha vzal všechno. Jak mě zbil jako nějakého pouličního psa a odtáhl mou družku pryč. V tu chvíli mi vzal nejen ji, ale i kus mě.

„Tak mi pomoz," zašeptám naléhavě, mé oči jsou plné zoufalství. „Pomoz mi ji od Noaha získat zpátky a i ty nové rány se zahojí." Cítím, jak se mi při těch slovech láme hlas. Je to prosba, který mi vnitřně trhá duši.

„Bojím se o ni. Vím, jak moc trpí. Díky poutu cítím každý její nádech, každou slzu, co vybrečí. Den za dnem mě to ničí."

Viki stále mlčí. Vím, že si dělá starosti, ale tohle je něco, co ani ona nemůže napravit. A já nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím.

Viki si povzdychne a posadí se vedle mých nohou na postel. Hledá ta správná slova, zatímco já se dívám do prázdna, obklopený vlastními myšlenkami, které mě tíží jako balvan.

„Leo," začne jemně, její hlas je plný starostí, „vím, jak moc trpíš. Rozumím ti. I mně chybí. Moc." Na chvíli se odmlčí. „Dostaneme ji zpět, to ti slibuji. Ale teď ještě ne. Ještě nenastal ten správný čas. Jsi Alfa, Leo. Když trpíš ty, trpíme všichni. Nejsi v tom sám."

Zavrtím hlavou, nedokážu se s jejími slovy smířit. Všechno, co jsem v posledních měsících ztratil, mě stále pronásleduje.
„Právě že si ani jako Alfa nepřipadám," vydechnu tiše. „Co jsem dokázal?...Nic. Jen jsem všechno zhoršil. Nevyhrál jsem válku, nedokázal ochránit smečku... a ztratil jsem ji, tu nejdůležitější osobu v mém životě."

S každým slovem cítím, jak se ve mně probouzí další vlna bolesti a zoufalství. Zavřu oči a znovu uvidím ten okamžik, kdy mi jí Noaha sebral.

Viki se na mě náhle podívá, její pohled je plný odhodlání, jako by chtěla tuhle tíhu rozbít vlastní vůlí.
„Toto nikdy neříkej!" vykřikne náhle, hlasem tak ostrým, že málem poskočím na posteli jak jsem se lekl. „Jsi dobrý alfa, Leo. Jsi ve funkci teprve pár měsíců. Nikdo nemůže očekávat, že budeš hned dokonalý. A taky, kdybys hned na začátku pocítil vítězství, nikdy bys nepoznal pravou, sladkou chuť."