City Alfy

Prosba

Sebastian

Prodírám se hustým houštím směrem k domu, který by mi měl být nepřítelem, ale já místo toho v něm vidím poslední naději - záchranu pro moji sestru. Dlouho jsem váhal, jestli mám tento krok vůbec podniknout. Jenže včerejší čin naší Alfy byl tak moc velký, že sám za sebe rozhodl. Byl tak hrozivý, že mi nezbyla jiná možnost, pokud chci ještě někdy vidět svojí sestru se smát a zářit v růžových barvách.

Nesnažím se své kroky ani zakrýt, já se přímo potřebuji dostat k Alfě. A buď mě tam dostanou strážci území nebo se tam dostanu sám. Z přípravy mého proslovu jak požádám Měsíční smečku, aby Jessie pomohli, mě vytrhne hluboké vrčení. Vzduch se naplní zvukem praskajících větviček a můj instinktivní strach mě ovládne. Nebylo však ani pomyšlení na útěk. Pomalu se otočím za zvukem se srdcem bušícím až v krku. Skloním se na kolena a v naději, že mé gesto pochopí, zvednu ruce nad hlavu, dlaněmi otevřenými. Je to jasné znamení - přicházím v míru, bez úmyslu bojovat.

Netrvá dlouho a z hustého porostu vyjdou tři vlci, každý z jiné strany, jejich vrčení naplňuje vzduch napětím. Jakmile uvidí mé gesto, cítím, že jsou překvapeni, ale ani na okamžik nepoleví ve své ostražitosti. Každý sval v jejich tělech je napjatý, připravený k útoku. Snažím se udržet hlas pevný, aby bylo zřejmé, proč jsem tady.
"Chci mluvit s vaším vůdcem."

Jeden z vlků se promění. Bez jediného slova mě popadne a postaví na nohy, pevně mi zkroutí ruce za záda a jeho stisk je tak silný, že by mě ani myšlenka na únik nepomohla. Mezitím se zbývající vlci postaví vedle mých boků, a nespouští mě z očí. Když jsem obklíčen a zezadu držen za zápěstí, se rozejdeme k mému cílí.

Zastavíme až před kanceláří Alfy. Vlci po stranách mých boků se promění zpět do lidské podoby a se zaklepáním vstoupí dovnitř, aby oznámili mou přítomnost. Něco je ale špatně. Cítím to. Ten, kdo stojí za dveřmi, není Leonard, Alfa, kterého jsem očekával. Místo toho je tam někdo cizí, někdo, kdo sem očividně nepatří. Kde je Leonard?

Odpověď na mou otázku přijde rychle. Dveře se otevřou a já na krátký okamžik zahlédnu neznámou postavu. Jenže než si ji stihnu pořádně prohlédnout, strážce za mnou mě hrubě přinutí pokleknout a sklopit zrak k zemi.

"Co tu chceš?" ozve se chladný hlas. Není tak mrazivý jako hlas mého pána, ale přesto mě zamrazí až v kostech. Mlčím, snažím se najít správná slova, ale váhání se mi stane osudným. Dřív než stihnu odpovědět, dostanu prudkou ránu přes obličej. Zasáhla mě tvrdě, bez varování, a bolest mi projede celým tělem.

„Potřeboval bych mluvit s Alfou Leonardem," vyslovím s jistou dávkou zoufalství, když mi konečně dovolí vzhlédnout. Pohlédnu na osobu před sebou a rychle ho poznám. Je to Alfa z kanadské smečky, jehož tvář jsem viděl nesčetněkrát na portrétu v kanceláři našeho Alfy. Ten portrét je pomalovaný a rozpíchaný šipkami, hned vedle Leonardova portrétu.

„To není možné," odpoví ostře, jeho hlas nabírá na intenzitě. „Stále se zotavuje po tom, co ho tvůj Alfa napadl na MÉM ÚZEMÍ!" Slova z něj téměř prýští jako jed, a já si uvědomuji, že situace je mnohem horší, než jsem si kdy představoval. V jeho očích vidím zuřivé plamínky a na náznak své zloby praští rukou do dubového stolu.

Než jsem já nebo Alfa stihli cokoli říct, dveře kanceláře se rozletí a dovnitř vpadne rozběsněný a udýchaný Leonard. Sotva mě zahlédne, vrhne se na mě a popadne mě za triko u krku. Jeho oči září zlatou barvou a z úst mu vyčnívají ostré tesáky. Vypadá jako ztělesněná zuřivost, a já cítím, jak mi srdce buší až v krku.

"Co jste provedli Jessie?!" vykřikne, jeho hlas je plný strachu a zoufalství, které se prolínají s nespoutaným vztekem. Vidím v jeho očích, jak moc o ni má strach, jak je ochoten udělat cokoli, aby ji zachránil. Je to strach, který ho žene k šílenství, strach, který ho nutí hledat viníka - a já jsem teď tím viníkem.