City Alfy

Konec?

S touhle kapitolou jsem si obzvlášť vyhrála, tak doufám, že si ji užijete.
-

Jess

Nikdy v životě mi snad nebylo lépe. S Leem jsme vyjeli na jezero a udělali si piknik. Právě teď si ho užíváme uprostřed jezírka. I když je polovina října, je mi docela teplo. Možná je to díky vzrušení, které mě naplňuje, a možná je to i díky vlkovi, který mě hřeje v nitru. A Leo, na kterém právě ležím, mě z venku hřeje svými silnými pažemi, když mě objímá.

Obejdeme se bez jediného slova, naše přítomnost nám bohatě stačí. Vyruší nás až zvuk křiku, který vyplaší zbývající ptactvo z jejich skrýší na stromech. Je to tak prudké, že je donutí vzlétnout do nebes.

Ten křik poznám takže se ani neobtěžuji zvednout ze své pohodlné pozice. Jenom otočím hlavu směrem k břehu, kde Dean zastaví a sdělí nám tu novinu.
"Já budu táta!!!" zvolá a běží dál, při skákání do vzduchu provázeného radostnými citoslovci. Jen se usměji a podívám se na Lea, abych viděla, jak na to reaguje.

Leo se usmívá a sleduje směr, kterým Dean běžel. Posadím se vedle něj a Leo tiše poznamená:
"Nemůžu uvěřit, má sestřička bude mít konečně své vytoužené dítě," stále se usmívá. S radostí v jeho očích mi je jasné, že to pro něj hodně znamená. "Těším se, až nás to bude také čekat."

Jemně mi zvedne ruce a políbí hřbety každé zvlášť, pak přejede prsty po své tváři. Jedna ruka, jedna tvář, a potom druhá ruka, druhá tvář. Nakonec mé ruce jemně stáhne k sobě. Mám chuť promluvit, ale Leo mě předběhne, jako by četl mé myšlenky.

"Chápu, že tenhle rok byl pro tebe náročný. Proto ti slibuji, že na tebe letos nebudu tlačit a že ti dám čas," uklidní mě Leo klidným hlasem. Mé oči mu vděčně pohlédnou, a já mu skočím do náruče, obtočím mu ruce kolem krku. Můj skok je tak energický, že se loďka mírně zakymácí na klidné hladině.

"Není za co, princezno," odpoví Leo s úsměvem, když se lehce odtáhne. Zmateně se na něj podívám. Jsem si jistá, že to poděkování jsem nevydala nahlas, ale možná ho četl v mém vnitřku.
"Jak to... to umíš číst myšlenky?" Po dlouhé době uvidím jeho překrásný vysmátý úsměv.
"Každý má nárok na malá, neškodná tajemství." Dřív, než začnu protestovat, přitáhne si mě za tyl do hlubokého, ale procítěného polibku.

Nikdy se těch jeho rtů nedokážu nabažit. Dokázala bych ho líbat snad navždy, pokud by to znamenalo, že to ukončí válku, a my budeme žít v míru a bezpečí.

S přicházejícím večerem se vrátíme do chatky a dáme si společnou teplou vanu. Moc spolu nemluvíme, ale to nevadí, spíše si užíváme přítomnost toho druhého. Když jsem se ho zeptala na válku, odmítl o tom mluvit s chladným hlasem a prohlásil, že si přijel od toho vyčistit hlavu a užívat si společného času.

Využiji času ve vaně a také toho, že je nahý, abych si prohlédla několik hnusných jizev, které si odnesl z války. Pohladím každou z nich lehce prstem. Jsou rozptýlené po celém jeho těle. Tolik jizev, které ponesou svůj znak navždy. Je mi z toho až špatně, že toto všechno je jen kvůli mně.

"To nic není, to se zahojí," začne mě líbat a lehce okusovat krček, abych na to nemyslela a uvolnila se.
"Slib mi, že budeš na sebe dávat větší pozor."
"Slibuji," řekne bez rozmýšlení.

Myslela jsem, že po společné vaně bude následovat nějaká dospělácká zábava, ale místo toho mě jen přitáhne v posteli do obětí.

"Víš, co byla ta nejhorší věc za poslední dva měsíce?" podloží si hlavu rukou a zavrtí hlavou. "Večery," odpovím jednoduše. Ale z jeho pohledu mi je jasné, že to nepochopil tak, jak jsem zamýšlela.