City Alfy

Konečně je moje

Leo

Právě mě Dean seznamuje s tím jak bylo moje včerejší rozhodnutí špatné.

Prej ubylo o 15% zvěře víc než při normálním lovu.

Právě vyjmenovával kolik bylo zabito divokých prasat.

Když v tom mi přišla zpráva od Jessie. Podívám se na ní a hned výletím do stoje.

Dean se na mě podívá, a přestane mluvit, než se stihl zeptat co se stalo, odpovím mu.

"Běž pro dvacet vlků a ať jsou mezi nimi ti nejlepší běhači, hledači a bojovníci. A ať se okamžitě dostaví k výcvikové ploše za domem."

Dean šel splnit rozkaz a já se chtěl hned vydat k ty výcvikové ploše, ale zarazil jsem se, a ještě jsem se běžel převléct.

Tu košili co mám na sobě, jsem dostal jako poslední dárek od matky, takže má pro mě tu nějakou cenu.

Roztrhla by se mi při přeměně a toho bych později litoval.

Vzal jsem si na sebe jenom volnější kráťase, a na vršek jsem kašlal, stejnak bych si ho roztrhl nebo sundal.

Přišel jsem tam a ještě tam nikdo nebyl. Po pár sekundách přišli.

Všichni sklopili hlavu a Dean se ujal slova.
"Tohle jsou ti nejlepší co jsem v rychlosti našel."

Podle toho co tu vidím, nevybral vůbec špatně. Většinu těch lidí, co tu stojí, bývají často na cvičišti.

"Jdeme!" Rozkžu a všichni jsme se ve skoku proměnili a rozeběhli se k hranicím.

Těsně před nimi zastavím.
'Deset z vás, tu zůstane a počkají na moje další pokyny.'

Rozdělili se, a my se mohli vydat dál.

Běžíme po cestě, asi tak dobrých deset minut, když v tom musíme prudce zastavit.

Schováme se za keř a čekáme co se bude dít.

Vidím jak Jessie vytahují bezvědomí ze srazu. Když na ní zaostřím své oči, uvidím jak je celá pomlácená a od krve.

Teď už jsem nasranej jak nikdy. Přeměním se a vylezu ze skrýše. Chci se rozejít za nimi, ale vyskočí na mě někde ze zadu Sebastian a zastaví mě.

"Když tam teď půjdete k ničemu vám to nebude."
"Ale já ji musím pomoct" ohradím se.

Bojím se o ní, to si myslí že tu budu stát a čumět když jí jde o život.

"Počkejte, až ji nechá někde samotnou pak to půjde snadněji."

"Snad vidíš, v jakém je stavu. Nemůžu čekat, vždyť mi takhle může i zemřít." Řvu na něj a mám v očích i slzy.

Nakonec jsme se dohodli na tom, že on se vrátí za Noahem a já půjdu tajně za nimi a kdyby se stav Jessie zhoršil Sebastian mi dá znamení a já vylezu a půjdu si pro ní.

Moc se mi to nelíbí, ale má pravdu, kdybych tam teď vlítl, nepomohl bych jí, jenom bych to zhoršil.

Jdu pomalu za nimi, se svojí družinou. Přijdeme s nima až do tábora.

Noah jí vzal k sobě. Jsem schovaný za keřem hned u jeho domu a naštěstí má hned ložnici nad tím keřem, takže slyším vše, co si tam povídají.

Poslední co slyším, než odejde je
"zavolejte někdo pro tu děvku doktora ať mi tu nechcipne." A odejde z pokoje.

Využiji situaci a vlezu do pokoje. Můj původní plán, byl, jí hned vzít a pomocí auta které je na smluveném místě, jí převézt do smečkového domu, kde už čeká připravena Viki.

Ale kvůli tomu, že jsem se na ní zakoukal v jakém je stavu. Uslyšel jsem jak se otevírají dveře.

Co nejopartněji, ale i nejrychleji, jsem jí vzal do náruče, a přemýšlel nejrychleji jak snad nikdy, jak se co nejvíc nepozorovatelně odsuď dostat.

Než jsem to vymyslel daná osoba vkročila do pokoje. Děkuji panu Bohu že se nade mnou smiloval a poslal za mnou Sebastiana, který byl ta osoba co jsem vkročila dveřmi.

Jenom jsem na něj kývl a on pochopil. Pomohl mi jí dostat k autu, které bylo asi tak 700m od nás. Dean se, bohužel blíž nedostal. Rychle nasedneme i se Sebastianem který bude Deana navigovat, kudy má jet, abychom nebyli až tolik na očích.

U hranic zastavíme a Sebastian vystoupí.
"Dáte mi pak, prosím, vědět o Jessiim, zdravotním stavě?"

Přikývnu.
"děkuji." Tohle moc často neříkám, ale bez něj, bych to nezvladl.
Pak už se rozjedeme, směr smečkový dům Měsíční smečky.

Sestra už netrpělivě čeká u dveří. Zvedá mobil, aby nám zavolala, kde jsme, ale když zahlédne v koutku oka, že auto přijíždí schová mobil do lékařského pláště a jde nám naproti.

Pomůže mi dostat Jessie co nejopartněji z auta. A pak už jí jenom přenesu v náruči do ordinace.

Viki mě přímo vystrka z ordinace, a pošle dva vlky, aby mě udržovali od ordinace co nejdál.

Chvíli sedím v čekárně, před ordinací, ale pak mě to přestane bavit, a jdu do pracovny se trošičku rozptýlit práci.

Snažím se na práci soustředit, jak jen nejvíc mužů, ale furt musím myslet na Jess.

Co když, v tý ordinaci bojuje o život, nebo co když bude mít celoživotní následky, nebo může mít ztrátu paměti, nebo co když.... může se jí stát cokoliv.

Mám o ní strašně moc velký strach, protože mi i přišlo, že se její stav v autě zhoršil. Myslím, že se z toho čekání zblázním.

Dark na tom není o nic líp. Bojujeme sami se sebou, abychom tu nerozbili všechen nábytek v místnosti.

Někdo po hodině zaklepe na dveře.
"Dále" řeknu rychle, když si uvědomím kdo by to mohl být. Do dveří vleze Viki.
"Jak je na tom?" zeptám se dřív než stihne něco říct.

Zvednu se, a rychle přistoupím k ní, vezmu jí za ruce, sedneme si na pohovku která je podél stěny.

Chvilku nic neříká a tím mě dost vyděsí. Snad nechce říct, že to nezvládnla.