City Alfy

Proměna

Sebastian 

Už je hluboká noc. Stojím u okna a upřeně zírám do temného lesa. Jessie je pryč už celé hodiny, a i když vím, jak tvrdohlavá dokáže být, nemůžu se zbavit obav.

Dům je tichý, všichni už jsou nachystaní do postele, ale místo spánku jen mlčky sledují les – buď z oken, nebo z terasy. Nikdo to nahlas neřekne, ale všichni myslí na to samé.

Cleo ke mně přistoupí a jemně mě zatahá za ruku.
„Pojď si lehnout, stejně teď nic nezmůžeme," pronese tiše. Když nereaguji, přidají se i rodiče, kteří se právě vrátili z lesa – unavení a zklamaní, že ji nenašli.
„Půjdeme ji hledat hned ráno," snaží se mě uklidnit. „Teď s tím stejně nic neuděláme."

Spím neklidně. Pořád se převaluju, vrtím se, ale usnout nemůžu. Jessie je pořád pryč a já na ni musím pořád myslet. Nakonec to vzdám. Abych aspoň nechal Cleo v klidu spát a nebudil ji svým neustálým vrtěním, posadím se k oknu.

Po chvíli mi hlavou probleskne myšlenka. Co když se Jessie přece jen nějak dostala domů? Co když proklouzla do svého pokoje, aniž bych si toho všiml? Je to dost nepravděpodobné – vždyť máme pokoje hned vedle sebe – ale musím to zkontrolovat. Opatrně otevřu dveře a nahlédnu dovnitř. Nic. Pokoj je stále prázdný.

Frustrovaně si promnu obličej. Takhle neusnu. Dokud nebudu vědět, že je v pořádku, prostě to nepůjde. Kam sakra mohla zmizet? Přece se jen tak nevypařila. Hodím na sebe župan a vydám se jí hledat.

Když procházím chodbou, všimnu si slabého světla vycházejícího z obýváku. Napadne mě, jestli jsme jen nezapomněli zhasnout lampu, ale když nakouknu dovnitř, zjistím, že jsem se mýlil.

V křesle u okna sedí máma. Ruce má složené v klíně a pohled upřený do tmy venku. Dívá se na les – tam, kam Jessie utekla.

Takže takhle to je. Mě poslali spát, snažili se mi namluvit, že se teď nedá nic dělat a že ráno ji najdeme snadněji. A přitom sami nemůžou spát stejně jako já.

Bez váhání vyjdu ven. V jedné ruce svírám baterku, ale jde se mi s ní mizerně, takže ji jen pár kroků od domu zahodím společně se županem a místo toho se přeměním. Takhle to půjde líp.

Mám o ni strach. Nezná to tu, neví, kam může a kam ne. Co když se chytí do jedné z pastí, které tu máme pro nezvané hosty?

Běžím dlouho. Když narazím na naši hlídku, hned se ptám, jestli ji neviděli. Ne. Ani stopy. Zatraceně.

Zkouším běžet dál, hlouběji do lesa, tam, kde je to ještě nebezpečnější. Už se chystám změnit směr a hledat jinde, když něco zaslechnu. Celé tělo mi ztuhne a i můj vlk okamžitě zbystří. Ihned mě upozorní že toto není nic, co bych měl ignorovat.

Pomalu se vydávám za tím zvukem. Čím víc se k němu přibližuju, tím je hlasitější, bolestivější, a moje ostražitost se zvyšuje. A pak zdroj toho bolestného kňučení  konečně uvidím. Jessie.

Rychle se přeměním a doběhnu k ní. Klekám si vedle ní a okamžitě ji zkontroluju. Zjišťuju, že už má svou přeměnu téměř za sebou – tu, kterou jsem jí slíbil, že jí pomůžu jí překonat, projít ní.

Tohle mě vůbec nenapadlo. Přes den její tělo vůbec nevykazovalo žádné známky toho, že by se něco takového mělo stát. Možná je to důsledek toho, že dnes dnes potkala svého snoubencem?

Jen lehce se jí dotknu, a hned zakňučí bolestí. Na první pohled to vypadá, že má to nejhorší už za sebou. Její tělo už je připravené. Kosti jsou na správném místě, připravené na to, aby se přeměna dokončila hladce. Za chvíli už bude po všem.