Jak se to stane, že se v životě zaseknete na jednom místě?
Ležela jsem na zádech na posteli a užívala si pár posledních minut ve svém pokoji. V uších mi hrála melodie písničky a život se zdál být naprosto v pořádku.
"Sároo!" Přes sluchátka se prodral hlas mojí mámy ale já ho ignorovala a nepohnula se ani o centimetr. Byla to vlastně její chyba, že tohle už nebude můj pokoj, můj dům a ani moje město.
"No tak Sáro, jedeme." Supěla ve dveřích a vypadala, že na nějaké moje stávky nemá sebemenší náladu. Beze slova jsem se zvedla a prošla kolem ní až dolů do obýváku. Vyšla jsem z domu na příjezdovou cestu a nastoupila do auta. V hlavě jsem přemítala jestli bude víc bolet se otočit a podívat se ještě jednou na dům nebo se neohlédnout a prostě odjet. Mezitím nastoupila i máma a já se rozhodla pro první variantu. Chyba. Dům se zahradou byl až po okraj naplněný vzpomínkami a mě se zmocnilo Deja vu. Máma nastartovala motor a dům se začal zmenšovat. Do očí se mi nahrnulo pár slz ale mrkáním jsem je rychle zahnala, nemůžu to takhle prožívat, je to jenom dům. Zavrtěla jsem hlavou, zvýšila hlasitost písniček a dívala se na cestu před námi.
Minuly jsem ceduli s nápisem Telnice. Po třech hodinách cesty jsme byly konečně na místě, otevřela jsem dveře a nohou stoupla na úplně novou půdu. Místo vybetonované cesty velkoměsta byla tohle písčitá a bahnitá cesta. Rozhlédla jsem se dokola, louky, lesy, staré domy, rybník. Ovanul mě vítr a začal mi cuchat vlasy, usmála jsem se. Nakonec to třeba nebude tak špatné.
" Ahoj." Zašeptal mi táta do ucha, když jsme se objímali. Nasála jsem jeho voňavku a zavřela oči. Chtěla jsem tak zůstat ještě dýl ale máma za mnou si netrpělivě odkašlala.
" Musím jet. Kdyby cokoli můžeš zavolat nebo napsat. Mám tě ráda." Tu poslední větu nemyslela vážně. Poslala mi vzdušný polibek a byla pryč.
" Takže tady je tvůj pokoj. Skříň, stůl, postel, snad všechno co potřebuješ, samozřejmě si to tady dozdob, jak jen budeš chtít." Usmál se na mě povzbudivě a nechal mě samotnou. Přišlo mi jako kdyby se v mé přítomnosti cítil nejistě a bál se, že řekne něco špatně. Vlastně mi tak teď připadal celý svět. Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Ať už to konečně skončí.
Byly asi čtyři hodiny a já se snažila vybalit alespoň některé své věci. Zrovna jsem na poličku vyskládávala plátna a barvy když do pokoje přišel táta. Sedl si na postel a pozoroval mě.
" Kreslení tě pořád ještě baví?" Zasmál se a vzal do ruky jeden z mých výtvorů ležících na posteli.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
" Schizofrenie," vyhrkla jsem z ničeho nic " ten obrázek se jmenuje schizofrenie."
Táta pokýval hlavou a na obličeji se mu objevil hrdý úsměv. Kreslení mám po něm, byl to on kdo mi dal první sadu fix nebo mě naučil používat štětce. Vždycky říkával, že kreslení je druhý jazyk. Řeknete jím věci, které jinak nedokážete. Já s ním souhlasím.
