„Dej mi tisíc polibků, potom sto a pak ještě tisíc." — Gaius Valerius Catullus
Konečně už začínal koncert. Seděla jsem s Naty na baru a sledovala lidi, jak se hrnou dovnitř. Všichni křičeli a nahlas se smáli.
"Takhle je to vždycky?" Zeptala jsem se.
"Jo, vždy a vždy. Spousta lidí, spousta hluku, spousta bordelu."
Položila jsem si hlavu na bar a hrála si s pod táckem před sebou. Otáčela jsem ho v ruce a sledovala, jak se obrázek rozmazává. Z toho hluku mě rozbolela hlava. Dunělo mi v uších a cítila jsem, jak mi v nich tepe krev.
"Nevíš, kde najdu Péťu?" Svoji otázku jsem přes zalehlé uši skoro neslyšela.
"Bude asi v backu s ostatníma." Nestihla jsem ani poděkovat. Motavým krokem jsem se potácela podle šipek do backstage. Jen co jsem vešla byl Petr u mě. Starostlivě si mě prohlížel a přidržoval mě abych nespadla.
"Nemůžeme na chvíli vypadnout?" Zašeptala jsem a slzy jsem měla na krajíčku z té bolesti hlavy. I tady se všichni hlasitě smáli a přeřvávali se. Pravděpodobně už zase kolovala flaška kdo ví čeho. Petr se vůbec na nic neptal prostě mě vzal a táhl někam dozadu. Přes přizavřené oči jsem skoro nic neviděla a vydechla jsem až když jsme byli konečně pryč. Ani jsem si nevšimla, že už je noc. Měsíc i hvězdy už byly na svých místech a to bylo jediné světlo tady venku. Za námi hučel klub a před námi byla nekonečná temnota. Chtěla jsem běžet, chtěla jsem doběhnout až na konec té temnoty a dotknout se měsíce. Nachytat všechny hvězdy a potom s nimi odletět zpátky na oblohu.
"Chtěla bych se dotknout hvězd." Zašeptala jsem do ticha a do temnoty.
"Já bych chtěl utéct někam pryč." Odpověděl jen malý kousek ode mě. A potom.. potom se zničehonic lehce dotkl mojí ruky. Jeho studený dotek projel mým tělem jako elektrický výboj. Přejel mi lehce prsty po paži. Jeho chladivý dotek mi připadal tak něžný jako bych se opravdu dotýkala měsíce. Jeho prsty se zastavily až u mého krku, přejel mi prstem po tváři a potom mě pustil. Pořád jsem cítila ten chlad na ruce.
"Proč jsi přestal?" Zašeptala jsem tak potichu, že mě snad ani nemohl slyšet. Jenže byl blízko, opravdu blízko. Cítila jsem, jak dýchá. Ještě kousek a slyšela bych tep jeho srdce.
"Nechci to udělat teď. Cítím ten alkohol až sem." zasmál se "Máme na sebe nekonečně času. O nic nepřijdeš." Zašeptal mi do krku a potom se mě dotkl znova. Nechala jsem jeho ruce ať mi přejíždí po pažích, po tvářích, po krku, po ústech.
A potom jsem brečela. Z ničeho nic. Protože jsem ho milovala. Jeho ruce mi utíraly slzy a potom si mě přitáhly. Objala jsem ho tak silně, jak jsem jen dokázala. Přejížděla jsem mu prsty po zádech a on přejížděl po těch mých.
Nebylo potřeba slov. Nebylo potřeba polibků. Oba jsme to věděli. Oba jsme se milovali.
Nejromantičtější kapitola za můj život. Celkem mě to rozbrečelo. Ale mám připravené ještě další bomby.
