„Budoucnost patří těm, kdo věří svým krásným snům." — Eleanor Roosevelt
Od příjezdu jsme o tom, co se mezi námi stalo nemluvili ani jednou. Ne, že by jsme toho litovali, teda alespoň já ne, ale nějak se na to nenašel vhodný okamžik. Trávili jsme spolu teď téměř všechen čas. Stejně jako teď.
Byli jsme v Petrově bytě, v jeho pokoji. Seděli jsme na zemi a měli zatažené žaluzie, jako by jsme se báli, že nám nějaký čumil zvenku zkazí atmosféru. Petr seděl na židli, na klíně měl položenou kytaru a brnkal na omšelé struny. Kytara vypadala opotřebovaně, kdyby chtěl mohl by mít všechny nejnovější modely ale vysvětloval mi, že ji dostal.
"Je zvláštní, že když dostaneme dárek od někoho koho milujeme, obsah dárku nás už nezajímá. Mohl mi dát třeba květinu a měl bych ji v pokoji nadosmrti. Ale dal mi kytaru, takže na ni budu hrát dokud se mi nepřetrhají struny." Řekl jednou. Nevím od koho ji dostal, tohle tajemství mi nikdy neprozradil. Nejspíš to je ale dobře, lidi nebo věci které máme ze všeho nejraději, nikdy neukazujeme. Nechceme aby nám někdo ukradl jejich krásu, jako by to snad bylo možné.
Seděla jsem na zemi naproti němu, na kolenou jsem měla rozloženou skicu a kreslila. Petr se stal mým modelem pro všechny moje díla. Nemusel na nich být zrovna on ale vše, co se teď dělo jím bylo ovlivněno. Kdo ví jestli je to správně, prostě to tak bylo.
Byl zaujatý lehkou melodií kterou stále dokola hrál, vždy upravil třeba jednu dvě noty aby zněla lépe ale kostru nechal. Myslím, že na to byl čas. Zeptat se ho, jak to se mnou opravdu myslí. Trochu jsem se bála, protože jsem se i přes sebe samu na něj příliš upjala. Bála jsem se, že i kdyby mi ublížil nemusela bych ani váhat nad odpuštěním.
"Petře?" Řekla jsem do té melodie. Jako bych ty slova viděla, jak se pohybují vzduchem a putují k němu.
"Ano?" Odpověděl po chvíli.
"Co s námi teď bude?" Nevypadal překvapeně, věděl, že to přijde. Přestal hrát, odložil kytaru něžně na zem a zvedl se ze židle. Velmi pomalým krokem, který se zdál nekonečně ke mě došel a dřepl si přímo přede mě. Bílé tričko se mu na ramenech napnulo a jeho ruce se dotkly mých tváří.
"Jak chceš aby to bylo?" Odpověděl na otázku otázkou. Teplo z jeho rukou mi zahřívalo tváře a mě připadalo, že všechna krev v těle se mi nahrnula do hlavy.
"Vždyť to víš.. chci aby to bylo opravdové." Nechápavě se na mě zadíval a jeho ruce se na chvíli vzdálily.
"Copak není? Chceš aby to bylo oficiální. Bojíš se, že si z tebe utahuju." Mírně jsem zakývala hlavou a on se usmál.
"Dobře, tak oficiálně prohlašuju, že jsem se do tebe zbláznil. Chci aby se naše zlomená srdce a duše spojily a tys mi nikdy neodešla." Musela jsem se zasmát.
"Teď se nemůžeš smát, smát se můžeš jen vtipným věcem!" napomenul mě "Zamiloval jsem se do Sáry!!" Stoupl si a křičel na celý pokoj, u toho měl tak vtipně roztažené ruce jakoby chytal vzduch z celé místnosti. Byla to metafora, cítila jsem, jak se mi srdce roztáhlo tak o pět centimetrů a div mi nevyskočilo z hrudníku. Ještě chvíli a utíkalo by přímo za tím Petrovým. Ale místo srdce jsem utíkala celá já. Nemotorným pohybem jsem ho na sebe otočila a celou silou objala.
Opravdu tohle znamená být zamilovaný? Ať už je to co je to. Líbí se mi to.
Políbil mě na čelo. Polibek na čelo je to, co utvrzuje lásku. Ale pozor.. kouzlo funguje jen jednou.
..
"Jen tak mimochodem.." seděli jsme na posteli, ležela jsem v jeho náručí a poslouchala, jak mi zpívá nové texty "jen tak jsem na internetu našel galerii v Brně. Vím, že jsi do umění a tak jsem se podíval a víš co?.. Pořádají výstavy! Stačí jim napsat a poslat portfolio a můžeš se dostat do galerie v Brně! Co ty na to?"
Byla jsem zmatená. Galerie, tam chodí spousty lidí, umělci tam hledají nové talenty a lidé si hodí očistit duši. (p.a. já jsem úplnej básník dneska)
"No nevím.. to je docela velká záležitost."
"Podle mě je to skvělý a s tvým talentem?! Máš to jistý už teď."
"Jo možná jo. Tak fajn, zpracuju portfolio."
"Joo! Tak zítra přijdu a pomůžu ti."
"Platí."
....
