„Čas léčí rány, které nemůže vyléčit rozum." — Seneca
Bylo to zvláštní ráno. Probudil mě hřejivý pocit na tváři. Otevřela jsem oči a chvíli mžourala než jsem si uvědomila, že to bylo slunce. Podívala jsem se po pokoji. Vedle mě tiše podřimovala jedna z holek. Nikdo jiný tu ale nebyl. Kam zmizelo moje vlastní slunce?
Až když jsem vstala ucítila jsem bolest hlavy a nohou. I přesto jsem se sebrala a došla do koupelny, tam jsem si s těžkostí sedla k záchodu a vyzvracela všechen obsah žaludku. Nebyl tu nikdo kdo by mi držel vlasy takže postarat jsem se musela sama. Celé moje tělo bylo kvůli nezvyku na alkohol oslabené. Sesunula jsem se vedle mísy a chvíli jen ležela. Tělo mi zvláštně rezonovalo a hlava se mi točila. Jestli je tohle kocovina už nepiju, rozhodla jsem se, a podívala se do zrcadla. Až na kruhy pod očima a děsivě průsvitnou bílou kůži, přes kterou jako by prosvítaly všechny žíly jsem byla v pohodě.
Bylo osm hodin. To bylo první, co mi řekla Niky. Vypadala na tom podobně jako já. Skočila jsem za ní do postele a společně jsme se ještě přikryly. Jen tak jsme ležely a čekaly než přestane bolest hlavy.
"Musíme na snídani." Zachraptěla raním hlasem.
"Ne já nikam nejdu. Řekni ať mě tady nechají v klidu umřít." Tomu se zasmála a nechala mě tam ležet. Za chvíli jsem tu byla sama. A umřít se mi chtělo, vzpomínala jsem na minulou noc a bylo mi nějak smutno. Proč mě tu jen tak nechal? Kde vůbec je? Copak jsem si jen nalhávala, že mě může mít rád? Nejspíš ke kocovině patří hloupé myšlenky. A s tím jsem znovu usnula.
Probudilo mě až něčí zaklení. Sundala jsem si peřinu z hlavy abych se podívala kdo mě ruší.
"Nechtěl jsem tě vzbudit." Řekl můj oblíbený člověk a svět se zdál být zase v pořádku. Posadila jsem se a prohlídla si ho celého. Až na rozcuchané vlasy a pomačkané triko to byl pořád on. S pokřiveným úsměvem a talířem s donuty. Podal mi talíř a skočil do postele vedle mě.
"Proč nic neříkáš? Máme ještě hodinu do odjezdu. Niky říkala, že tě mám nechat umřít ale myslím, že by to byla škoda."
"Kam si včera odešel?"
"Promiň musel jsem ještě na afterku. Chtěl jsem tě vzít ale pomalu jsi usínala ve stoje tak jsem tě zanesl sem." Tahle část se mi nějak vytratila z mozku. Potom se naklonil aby mi dal pusu ale já ho musela zadržet.
"Fuj ne" rozesmála jsem se, jeho nechápavý výraz mě pobavil ještě víc "třeba hodinu zpátky jsem všechno vyvrátila do záchodu. Je to nechutný."
Nadzvedl obočí, jako by mu to ani nevadilo ale nakonec si mě přitáhl a dal mi pusu aspoň do vlasů. Nechtěla jsem se ho ptát, jak na tom teď jsme nebo se ptát na včerejší noc. Nechtěla jsem kazit ten moment. Stejně jak řekl, máme na sebe nekonečno času.
..
Když jsme odjížděli nikdo na mě neházel soudící pohledy, jak jsem čekala. Nejspíš na tom nebyli zas o tolik líp, protože polovina vypadala podobně.
A jeli jsme domů. Bylo to u konce.
.....
Jen pár slov ode mě. Omlouvám se za moji menší aktivitu mám teďka nějaké problémy. A protože je tohle zatím to nejosobnější, co jsem kdy napsala chci si na tom dát záležet a nechci to uspěchat. Však ti, co to milují tak jako já si na to počkají. Ještě jednou moc díky za aktivitu jste krásní ily ❤
btw můj ig: recovaa_
