„Náš život je takový, jakým ho učiní naše myšlenky." — Marcus Aurelius
Nechápu, kde se ve mně vzalo takhle bezmyšlenkovité jednání ale seděla jsem na posteli a do tašky si balila věci na cestu do Bratislavy.
"Jak je možné, že ti rozumím tak málo?" táta stál ve dveřích a sledoval mě.
"Je to logické. Vždyť já nerozumím ani sama sobě." zasmála jsem se pro sebe a hodila si tašku na rameno "Musím jít, uvidíme se za tři tři dny." objala jsem ho na rozloučenou a vyběhla z domu.
Petr stál před domem a ramenem se opíral o zídku. Kouřil. Na sobě měl světle modré rifle a velké bílé triko. Když mě uviděl usmál se a šel mě obejmout. Z jeho trika byla cítit pánská voňavka a silný tabáku.
"Myslela jsem, že nekouříš."
"Však ne." Zahodil nedopalek a hodil si moji tašku přes rameno. Musela jsem za ním popobíhat abych stačila jeho chůzi. Zatočili jsme na hlavní cestu a tam už stála dodávka a auto se všemi. Pár lidí zvedlo oči ale nikdo si mě snad nevšiml, jakoby se dívali skrze ze mě. Nebo všech pozornost přitahoval sluneční kluk vedle mě.
"Pane jo! Boží styl." někdo se vynořil zpoza mě až jsem se lekla "Calin, by the way." kluk se představil. S úsměvem od ucha k uchu a krátkými vlasy mi připomínal trochu opičku. Ale aspoň mě ujistil, že nejsem neviditelná. Protože mě zaskočil místo odpovědi jsem se zmohla jen na chabý úsměv. Díky bohu mě zachránil Péťa co na něj začal něco pokřikovat.
Vzchop se! Křičela jsem na svůj mozek.
"Takže tohle je Calin, Marek, Willy, DKop.." vyjmenovával ale já si už teď nepamatovala ani to první jméno. Jen jsem tam stála a blbě se smála.
"Nemusíš být nervózní." zašeptal mi do ucha, když mi dával tašku do kufru.
"Jasně, to se ti řekne, když tady všechny znáš." zavrtala jsem mu prst do hrudníku jako potvrzení.
V autě jsem seděla mezi Petrem a Nikčou. Nejsem si jistá ale asi to byla Calinova holka. Byla trochu šílená. Jen co jsme se rozjeli vytáhla z kabelky flašku vína.
"Na tohle jsem se tak těšila!" Vykřikla a na ex do sebe kopla tak pět loků. Zmateně jsem se otočila na Péťu ale ten se mi jen zasmál.
"Dáš si koťátko?" Strkala mi flašku do ruky. Koťátko?! Jestli dnešek přežiju halelujah a dala jsem si z flašky dobrý tři loky.
"Pamatuješ na tu teorii pádu?" Zeptal se mě zničehonic Péťa. Zakývala jsem hlavou.
"Dokončil jsem to, a taky přidal hudbu." Podal mi jedno sluchátko a tím mě zachránil od šílené Niki vedle mě.
(chtěla jsem originální sound)
"Je skvělá!" zavýskla jsem po doposlouchání.
"Jo? Líbí se ti?" Rozzářil se mu obličej.
"Miluju ji. Pustíme si ji znova?" Chtěla jsem si zapamatovat každé slovo. Každou myšlenku, co v té písničce sdílel.
"Jo, jasně." Smál se ale pustil ji znova. A znova. Pouštěli jsme ji pořád dokola. Po několikátém puštění jsem se začala chytat a pobrukovat si text. Docela jsem zapomněla, že jedeme v autě plném lidí. Existovali jsme teď jen my dva a ta písnička. Hodina a čtvrt uběhla jako nic.
"Jsme tady vážení!" Vykřikl DKop a tím mě vrátil do reality. Začali jsme tleskat.
Bratislava byla nádherná. Byla jsem tu už tolikrát ale až teď i připadala opravdu úžasná. Jako první jsme se šli ubytovat na hotel. I když jsem manifestovala záhadné pomíchání pokojů, skončila jsem s šílenou Nikol a Terkou. Pořád se smály a dělaly blbosti, chvíli jsem se jim jen smála ale potom jsem propadla a začala jsem tancovat po pokoji a házet polštáři s nima.
První byla zvuková zkouška. Kluci stáli na pódiu a střídali se, jak šly písně. My s holkama jsme seděly ve volném prostoru. Z každé strany jsem měla jednu, držely mě kolem ramen a hýbaly jsme se do rytmu. Předávaly jsme si mezi sebou flašku šílené Nikol a broukaly si texty. Cítila jsem se jako bych je znala už celou věčnost. Nic z toho co dělaly mi nebylo nepříjemné a dokonce jsem si to i užívala. Tady byl každý šílený a divný a nikoho nezajímalo jak moc jsi ty.
..
Konečně kapitola! Děkuji moc za ohlasy a komenty, všechny je čtu a miluju každého jednoho z vás 💋
