„Přítel je jedna duše ve dvou tělech." — Aristoteles
Seděla jsem v pokoji s Bettou. Konečně jsem našla odvahu se Petra zeptat na její jméno. I když jsme už byly s Bettou přátelé, cítila jsem to, stále jsem nevěděla jméno a nic o ní jako o člověku samotném.
Jmenovala se Rebeka, to znělo jako rybka samo o sobě. Smála se mi, když jsem jí prozradila jakým jménem jí nazývám, ale nevysmívala se mi.. "ty jsi opravdový andílek!" vždy říkala a smála se, protože jsme byly přátelé. Měla jsem ji moc ráda, vyzařovala z ní zvláštní aura, která se kolem ní vířila jako hejno motýlů. Nebyla vůbec nebezpečná, sice byla Betta bojovnice ale nebezpečně vyhlížely jenom její plavé vlasy a velké černé linky kolem očí. Byla čistá, jak říkal Petr. A byla mým přítelem. Probírali jsme spolu úplně všechno, zajímala se o mě a vyptávala se z čirého zájmu. Ona sama mi toho o sobě moc neřekla, možná za tou svou nebezpečnou masku schovala věci, které byly světu nepřístupné. A mně to nevadilo. To málo, co jsem o ní věděla mi stačilo.
Za dva dny jsem měla přijet do Brna a probrat s nimi věci kolem výstavy. Byla jsem z toho nervózní.
"Vždyť se nemáš vůbec čeho bát! Doslova ti napsali, že jsou z tebe unešení, to by mě zajímalo kolika lidem tohle kdy napsali. Jestli tě to trochu uklidní můžeme se jít projít, mám tady jedno oblíbený místo."
Bylo už trochu šero když jsme vyrazily. Ruku v ruce jsme šly po tenké lesní cestičce obklopené silnými stoletými stromy, které nad námi výstražně mávaly větvemi a varovaly nás ať se máme na pozoru. To nemusíte, je tady se mnou bojovnice. Můžeme jít spolu ruku v ruce proti celému světu a nebála bych se.
Bettino místo bylo moc hezké. Bylo to vyvýšené místo pokryté živou zelenou trávou s trsy lučních květin, kolem byly mladé stromky s měkkými lístky, které se pohupovaly do rytmu větru. Na jednom silnějším stromu byla přivázaná houpačka a kousek od ní byly dvě starší, už trochu zarostlé lavičky. Mezi lavičkami byl z pneumatiky udělaný provizorní stolek posetý popelem z cigaret. Když se člověk na lavičku posadil do správného úhlu mohl mít krásný výhled na les táhnoucí se někam do dáli a nekonečnou plochu krásně azurové oblohy.
"Tohle místo je jenom moje. Chodím sem, když se potřebuju uklidnit. Chodím sem číst, už ani nevím kolik knih jsem tu přečetla. A teď je naše."
"Je to krása!" Zasmála jsem se a sedla si na dřevěnou houpačku. Při houpání si vítr hrál s mými vlasy a já se zakláněla abych mohla vidět do všech světových stran. Byla jsem šťastná. A svět byl krásný, byl šťastný spolu se mnou. Houpala jsem se tak dlouho dokud mě nebolely nohy natolik, že jsem se jen zvládla svalit k Bettě na lavičku. Pokuřovala cigaretu a nechávala ať si vítr kouř odnáší někam do dáli. Až na konec toho velkého lesa, až na samý konec světa. Chytila mě kolem ramen a nechala mě vdechovat ten jedovatý kouř spolu s ní.
Bylo tu krásně. Bylo tu skoro jako doma. Byla jsem šťastná a doufala, že Betta taky.
