„Umění je správným úkolem života." — Friedrich Nietzsche
Seděli jsme s Péťou v mém pokoji. Kolem nás se válely rozložené skicáky a plátna.
"Zdá se mi, jako by jsme seděli v tajné galerii kam můžeš jen ty a já."
"Je to tajná galerie. Proto jsem ještě svoje výtvory nikam neposlala. Lidi jsou nechápaví, v moderním umění hledají krásu a tam kde krása je, ji objevit nedokážou."
"Ano, často to tak bývá. Musíš ale věřit v tu hrstku, která tam najde přesně to, co hledat má."
"Asi máš pravdu, za pokus nic nedám."
Projížděla jsem svoje nejnovější plátna. Za posledních pár týdnů se moje spotřeba žluté barvy zvýšila na neuvěřitelné číslo. Slyšela jsem, jak si Petr sedá vedle mě a kouká mi přes rameno.
"Možná bys měla vystavit tyhle nejnovější. Zdají se mi ze všech nejosobnější a nejlépe vyniknou."
"No to nevím. Už jen proto, že JSOU nejosobnější." Přidala jsem na to slovo důraz jako by to mělo shrnout snad všechny důvody.
"Ne, URČITĚ bys měla vystavit právě tyhle." Přidal stejný důraz a tím mě donutil se na něj podívat. Jeho modré oči jiskřily a spolu se sluncem pronikajícím do pokoje vypadaly jako nekonečný oceán. Na moment jsem se v nich utopila a i když to nebylo poznat trvalo mi, než jsem se vyškrábala zpátky na břeh.
"Dobře. Vystavím tyhle." Řekla jsem tiše a nechala Petra aby si hrál s vlasy, které se mi připletly do obličeje.
Vybrali jsme společně ty nejlepší a konečně je odeslali do galerie.
"Můžu tam zadat svůj mail? Chtěl bych vědět jestli to dopadlo ještě dřív než ty." To bylo podivné. Ale nevadilo mi to. Zdálo se, že mu na mojí výstavě záleží ještě víc než mně. Možná to bylo taky tím, že tématem těch obrazů byl on.
Neměli jsme co dál dělat. Leželi jsme na mojí posteli a snažili se skládat sloky do jeho písniček.
"Hledáme odpovědi na otázky vesmír nám k tomu
Pomáhá proto už v jádru běsním, dostávali jsme
Od systému jenom pěstí, říkali nám celej život že
Se to nesmí"
Broukal si to pořád dokola a podařilo se mu mě na tom udělat závislou. Jako blázni jsme pořád dokola opakovali tu jednu sloku až se slova slévala do sebe a dávala najednou úplně nový význam.
"Mně vesmír ještě nepomohl odpovědět na žádnou otázku."
"Opravdu? To mně už tolikrát. Musíš se ho ptát."
"Nefunguje to třeba jako tři přání?"
"No doufám, že ne. To bych je měl už vyplýtvané."
"Nejspíš ne. Něco tak velkého jako Vesmír asi nemá omezenou kapacitu."
"Nic nemá omezenou kapacitu dokud ji lidi nenastaví."
"To máš pravdu. Lidé jsou chaotičtí, chtějí všemu dávat řád ale vzniká z toho ještě větší zmatek."
"Jo máš pravdu. Škoda, že se v něm musíme naučit chodit. Proto nevěřím na Pegasy i kdybych chtěl, prostě neexistujou, lidi řekli, že neexistujou takže prostě nejsou."
"Naštěstí, že představivost nemá žádné hranice."
"Jo, vlastně je to to poslední co nám zbylo."
"Je to smutné."
"Ne, je to jen lidské."
p.a. Musíte mě víc hecovat k tomu abych vydávala víc. Jsem nějak úplně zlenivěla.😂
