„Je jednodušší vychovat silné děti, než napravovavat zničené dospělé." — Frederick Douglass
Být dospělým má alespoň tuhle jednu výhodu. Nikoho nezajímá, co děláte, kdy se vrátíte domů nebo jak nakládáte se svým životem. Včera jsem se ze slunečnicového ráje vrátila kolem jedné ráno, myslela jsem, že je stále třeba deset večer. A mám k tomu pádný důvod, když máte vedle sebe člověka s vlastním sluncem ani si neuvědomíte, že to opravdové už zapadlo a, že na nebi jsou vidět hvězdy.
Seděla jsem teď u jídelního stolu, do uší mi hrálo:
a kreslila jsem. Zas a znovu.
(PORTRÉT: dívce je tranfuzí převáděna zářívá tekutina patřící chlapci)
(p.a. Krevní transfuze je proces, během kterého je do krevního oběhu příjemce vpravena krev nebo krevní složky od dárce.)
Vyrušila mě až tátova ruka na mém rameni.
"Kdo to je?" Řekl s pohledem upřeným na obrázek.
"Nikdo. Vymyslela jsem je." Říkám ale tváře mi začínají červenat. Kluk se až moc podobá Petrovi. Pro jistotu skicák zavřu a odcházím se záminkou, že obrázek není hotový a jeho přítomnost mě ruší.
V pokoji skicu vytrhnu a roztrhám, zbylé kousky ještě zmuchlám a zahrabu až do úplného spodu koše. Sednu si na židli a snažím se zklidnit zrychlený tep. Slunce, slunečnice, tetování, slunce, bílé vlasy.. V hlavě mi vaří jako v hrnci.
"Všechno v pohodě? Nepotřebuješ léky? Slyšel jsem hluk." Táta stojí ve dveřích pokoje s léky a vodou na zapití. Jen pokývám hlavou a bílý prášek zapiju. Po chvíli cítím, jak se mi uvolňují svaly a nakonec usínám úplně.
"Epilepsiemi označujeme skupinu chorob projevujících se záchvaty, které se opakují, přicházejí náhodně, většinou nevyprovokovaně. Epilepsie tedy není jedna nemoc, známe desítky syndromů, které se liší příčinou, typem záchvatů, odpovídavostí na léčbu a prognózou."
Co si máte představit, když vám je dvanáct, tohle vám řeknou v nemocnici a k tomu dodají, že se vám to svinstvo bude dít častěji než ostatním kteří tím trpí. Předepíší vám léky a řeknou, že bude všechno v pořádku. Kurvaaaa. Není. Nic není v pořádku. Vůbec nic. Rodiče se na vás dívají jako na psychopata a čekají, kdy se zase začnete klepat, křičet a svíjet se v křeči. Ve škole se na vás podívá učitelka a se soustrastným pohledem vás vynechává z normálních aktivit aby vám to náhodou nezpůsobilo záchvat. Panika. Panika. A teď se s tím naučte normálně žít.
(p.a. O epilepsii nevím vůbec nic takže doufám, že vám nebudou vadit nedokonalosti a nepřesnosti. Berte prostě v potaz, že Sára je nemocná.)
Jsou jen tři věci, které mi to nepřipomínají:
Umění
Hudba
Petr
Jenže Petr je dneska pryč. Řekl mi, že má koncert. Taky mi řekl, že mě musí seznámit se svými kamarády a že mě chce vzít na nějaký koncert sebou. A já souhlasila.
