„Umění smývá z duše prach každodennosti." - Pablo Picasso
Další den jsem zůstala ve svém pokoji. Neměla jsem náladu na svého tátu a jen jsem si vzpomněla na Slunečního kluka bylo mi trapně. A tak jsem jen ležela, zavřená ve svém světě, jenom já a hudba a kreslila jsem. Jeho.
(PORTRÉT: zářící kluk v šedém světě)
Na záři, která z něj vycházela jsem spotřebovala snad všechnu žlutou a musela jsem se smát. Do pokoje vešel táta a viděl, jak se v záchvatu smíchu svíjím na posteli. Nadzvedl jedno obočí ale pousmál se, byla to už doba kdy mě naposled viděl se takhle smát.
"Mám ti předat vzkaz." Uchechtl se a hodil mi kus papíru. Než jsem se vůbec stihla zeptat od koho, odešel.
Budu u rybníku, umělkyně :)
Nee.. zabořila jsem hlavu ještě víc do postele. Nikam nepůjdu. Rozhodla jsem se a přetáhla si peřinu přes hlavu, zůstala jsem takhle asi pět minut ale chuť vidět ho znovu byla silnější.
Do kapsy od mikiny jsem namačkala pár papírů a tužku a do druhé složila jeho skicu. Došla jsem až k rybníku a na lavičce opravdu ležel on. Zhluboka jsem se nadechla a došla až k němu.
Jen, co mě uviděl vyskočil na nohy a na obličeji se mu roztáhl pokřivený úsměv.
"Už jsem se bál, že nepřijdeš." Čekala jsem, že jako první mi připomene ten trapas ze včera ale vypadal, že na to už dávno zapomněl. Pokrčila jsem rameny a jedním koutkem se pousmála.
"A jsem Petr jen tak mimochodem." Natáhl ke mně ruku.
"Sára." Potřásla jsem si s ním.
"Sára.. Jsi tady nová žejo? No, říkal jsem si, že bych ti mohl ukázat jedno moje oblíbený místo. Aby sis nemyslela, že Telnice je jenom tenhle rybník."
..
"Takže, kolik ti je let?" Vyptával se zatímco přidržoval větev, abych mohla projít. Šli jsme po lesní cestičce na místo o kterém mi nechtěl zatím nic říct.
" Devatenáct."
"Takže studuješ?"
"Teď zrovna ne, dávám si roční pauzu." Lež, dávám si pauzu navždy.
"Chápu. Já jsem se na to vykašlal už na střední." Zasmál se. Vykulila jsem oči a chtěla po něm, aby mi toho o sobě řekl víc.
Petr, narodil se v Telnici a prý to tu nikdy nechce opustit. Dětství měl prý hezké až na nějaké fuckupy s tátou o kterých nechce mluvit. Dělá hudbu. Říká, že hudba je jedno z nekrásnějších umění a já naprosto souhlasím.
" O čem píšeš?" Zajímala jsem se.
"O všem. Je to jako ty, když kreslíš. Až tam dorazíme dám ti jeden text přečíst, když budeš chtít. Ale teď se chci zeptat já tebe.." Zastavil, otočil se a podíval se mi do očí.
"Včera.. jak jsi říkala, že no.. kreslíš v hlavě. Překresluješ ty věci na papír?" Moc dobře jsem věděla, kam tím míří.
"Občas."
"A no.. ten můj obrázek. Ten jsi překreslila?" Olízl si rty a zaryl se mi pohledem ještě víc do očí. Kývla jsem a z kapsy vytáhla jeho skicu. Vzal si ji ode mě a důkladně prohlídl. Prohlížel si ji tak dlouho až jsem se bála, že se mu nelíbí. Proč jsem mu ji dávala?!
"Nemusí se ti líbit." Vyhrkla jsem a nervózně se kousla do rtu.
"Blázníš? Je úžasná!" Vydechl a dál ji pečlivě zkoumal.
..
Konečně jsme vyšli z lesa a naskytl se nám výhled na obrovské slunečnicové pole. Byli jsme tady. A byla to nádhera. (p.a. dělejte, že slunečnice kvetou v listopadu)
"Je to překrásné." Zašeptala jsem.
"Tak pojď." Řekl a rozeběhl se k poli. Dlouho jsem nečekala a běžela za ním. Petr bezmyšlenkovitě zaběhl do pole a já hned za ním. Zastavil se až když jsme byli úplně pohlceni slunečnicemi tak, že vidět byla jenom žlutá a zase žlutá. Proplétali jsme se mezi květy až jsem se bála, že nikdy nenajdeme cestu ven. Víc mě ale děsilo, že mi to vůbec nevadilo. Chtěla jsem tady zůstat do konce svého života, zapletená ve slunečnicích. Začala jsem se smát, jako dneska ráno, a smála jsem se a smála protože jsem byla volná.
