,,Hudba je nejdokonalejší typ umění: neprozradí nikdy svoje tajemství."
- Oscar Wilde
" Nikdy nevím jestli mě posloucháš když máš na sobě dvoje uši." Komentoval táta moje sluchátka, když jsem přišla na snídani. Nuceně jsem se usmála a pro jeho potěšení je sundala. Sluchátka jsou skvělá věc, bez nich se mi zdá svět moc tichý. A navíc dokážou cokoliv přehlušit, vzpomínky co se derou na povrch, hádky, prostě cokoliv.
" Půjdu asi malovat." Oznámila jsem do ticha. Táta jen zakýval hlavou a dál jsme mlčeli. Nebylo o čem si povídat a ani jednomu z nás to nevadilo.
Vzala jsem si do ruky skicák a tužky a vyrazila ven. Mírně foukalo ale jinak tu byl klid, hodně velký klid, slyšet byl jen můj dech a moje kroky. Došla jsem k rybníku a posadila se na lavičku u něj. Nemusela jsem ani přemýšlet a hned jsem věděla, co budu kreslit.
Kreslila jsem tak zapáleně a horlivě, že jsem si ani nevšimla, kdy si ke mně někdo přisedl. Přestala jsem kreslit a pomalu se na osobu vedle mě podívala.
Byl to kluk. Bílé vlasy, černé oblečení, tetování piercingy. Zadívala jsem se do jeho očí. Byly modré ale s nádechem šedivé, nebo možná žluté? Přemýšlela jsem jakou barvu bych použila kdybych je kreslila. Možná kdybych namíchala tmavě modrou se světlou..
" Takhle zíráš často?" Promluví a mně dojde, jak hloupě ho zkoumám. Sklopím oči a snažím se přestat dělat trapné věci.
" Nejspíš ti to ještě zůstalo z toho, jak jsi koukala do toho papíru. Sedím tu už třeba pět minut." Usmál se a na pravé tváři se mu udělal ďolíček.
" To jsi vždycky taková?"
" Jaká?" Odpovím chraptivým hlasem a propadnu se asi deset metrů pod zem. Jenže hned zase vylezu protože on si toho zřejmě nevšiml.
" Víš, že tohle bylo první, co jsi dnes řekla?!" Vykřikne nadšeně. Nemá pravdu, vlastně to bylo druhý. Ráno jsem promluvila na tátu.
" Ale maluješ opravdu dobře. Líbí se mi to." Pochválí mě, až mi zrůžoví tváře.
" Můžeš si je prohlédnout všechny." Řeknu a podám mu skicák.
" Takže ty máš místo mluvení spíš tohle viď?" Mluví do obrázků a pečlivě si je prohlíží.
Seděl tam vedle mě ještě tak dlouho dokud jsem obrázek nedokončila a mlčky mě pozoroval. Nakonec se rozhodl, že mě půjde i doprovodit. Říkal, že Telnice je nebezpečná i když se nezdá ale já i tak doufala, že jde kvůli mně.
Stáli jsme už před mým domem ale já jsem nechtěla, aby ještě odcházel. Z těch nepopsatelných očí na mě sršela jakási zvláštní energie. Už se smrákalo ale když stál vedle mě, jako by bylo všude světla dost. Třeba s sebou v kapse těch černých riflí nosí svoje vlastní slunce. Nebo má duši ze slunce. Ještě jsem neviděla nikoho, kdo by měl sluneční duši.
Nechtěla jsem aby tenhle Slunce člověk odcházel a tak jsem řekla. "Maluju i v hlavě. Třeba teď, celou cestu." Ještě jsem to nikomu neřekla. Do neviditelného muzea lidi nepouštím.
"Co maluješ?"
"Tebe."
Vykulí oči. Tohle jsem neměla říkat. Ani jsem to nechtěla říkat, prostě to ze mě vypadlo. Vzduch jako by praskal a jeho obličej strnul. Můj dům několik metrů ode mě zářil jako bezpečný maják a mě teď nenapadlo lepší řešení. Bez jakéhokoli rozloučení jsem zaběhla do domu, po schodech nahoru a skočila jsem do postele. Začala jsem křičet do polštáře a kopat nohama. Jak vůbec může existovat člověk trapný jako já?
