„Kdyby nebylo vzpomínek, člověk by nevěřil, že byl někdy šťasten." — Božena Němcová
Otevírala jsem pomalu, pomaličku oči. Zdálo se mi, že moje víčka na sobě nesou tíhu celého vesmíru. Bolela mě hlava a cítila jsem, jak se napíná každý sval v mém těle. Se zakňučením jsem se narovnala do sedu a konečně se rozhlédla po místnosti.
Byl to skromný pokoj s pár kusy nábytku. Stěny byly od shora až dolů polepeny všemožnými plakáty nebo útržky textů, že by člověk ani nepoznal jakou barvu měly stěny původně. Po zemi bylo poházených pár kusů oblečení a v rohu opřená kytara, na které bylo vidět, že ji někdo používá hodně často. Lak byl na hodně místech odřený a popruh natrhlý.
Na úplném konci pokoje, v tom nejtemnějším rohu ze všech seděl na zemi Petr, s nohama překříženýma před sebou a svůj pohled upíral na mě. Setkali jsme se pohledy ale koutek jeho pusy se nezvedl jako obvykle do úsměvu, díval se na mě upřeně a bez emocí.
"Dobré ráno." Překonala jsem to nesnesitelné ticho a lehce jsem se na něj usmála. Místo odpovědi na mě jen pokýval hlavou a pohledem mě navedl k talíři s míchanými vajíčky vedle postele.
"Pro mě?" Podivila jsem se ale s nadšením si talíř vzala. Jestli můžu připsat Petrovi další talent jsou to určitě míchaná vajíčka. Při jídle jsem na sobě stále vnímala jeho pohled a cítila se trochu nekomfortně, protože mi bylo jasné, že je s ním něco špatně.
Když jsem dojedla chtěla jsem, co nejdřív odejít a nechat Petra samotného s jeho myšlenkami ale můj plán trochu nevyšel. Když jsem vstávala z postele do hlavy mě zasáhla palčivá bolest a svět se mi před očima zatočil, zavrávorala jsem a nebýt Petra, který se rychlostí světla objevil vedle mě a chytil mě do náručí, ležela bych na zemi. Promnula jsem si oči a neohrabaně jsem se začala soukat z jeho objetí.
Držel mě ale pevně a když jsem se otočila čelem na něj všimla jsem si modřiny a šrámu přes obočí. Přestala jsem s sebou vrtět a zadívala jsem se přímo do jeho očí. Stáli jsme v objetí přímo proti sobě a dělilo nás jen pár centimetrů. Jeho rty byly stále stažené v tenké lince ale jeho pohled zjihl. Zírala jsem do těch azurových očí a přála si, aby mě celé pohltily. Aby mě ty oči modré jako oceán vtáhly do sebe a naplnily mě od hlavy až k patě, abych mohla být taky tak krásná.
Zvedla jsem dva prsty a dotkla se šrámu na jeho obočí, mírně sebou cukl ale nechal mě.
"To kvůli mě, že jo?" Přejela jsem mu lehounce po pohmožděnině a sklouzla rukou až na tvář. Na moji otázku jen zavrtěl záporně hlavou. Jenže já věděla, že to bylo kvůli mně.
"Já vím, že ano." Zašeptala jsem a smutně se pousmála. On ale znovu jen záporně zavrtěl hlavou. Vzal do ruky svoje vlasy a překryl si jimi domlácenou půlku obličeje abych na ni neviděla. Chtěla jsem něco říct, chtěla jsem křičet, dupat, skákat, smát se a brečet. Chtěla jsem ti toho tolik říct, Petře.
..¨
Přiběhla jsem domů a okamžitě vytáhla skicák a pastely. S úsměvem na rtech jsem malovala a malovala a cítila neuvěřitelné teplo uvnitř hrudníku. Znovu za hodně dlouhou dobu jsem se cítila jako bych zářila stejným světlem jako Petr. Velice a krásně.
(PORTRÉT: dívka a chlapec v objetí se utápějí v modři)
