„Motýli mají krásná křídla, ale nevidí je. Tak jako lidé nevidí svoji krásu." - neznámý autor
"Ty jsi mi zajímavý člověk. Nejdřív tvrdíš, že se tu nemáš s kým bavit a potom se vrátíš v jednu ráno." Smál se táta u oběda.
"Jo, protože jsem se s někým seznámila. Přesně jak jsi chtěl." Připomněla jsem mu. I když nevím jestli pojem seznámila je dobré označení, když ani neznám jméno.
"Dobře, vzdávám se. Jsem rád, že ses tak rychle adaptovala." Od našeho povídání nás vyrušil zvonek.
"Ty někoho čekáš?" Zvedal se aby dotyčnému otevřel.
"Ne, nečekám. Když tak řekni, že nejsem doma." Táta nadzvedl obočí ale na nic se neptal.
Když se vrátil hodil mi kus papíru na kterém bylo.. telefonní číslo?
"Nemusím ti snad ani říkat čí je, že ne?" Mrkl na mě a nenápadně sledoval moji reakci. Vypadla jsem co nejdřív, aby si táta nevšiml, jak mi červenají tváře.
Nachystat se mi trvalo asi deset minut a za dvacet jsem už byla u rybníku a vítala se s Petrem. Věděl, že přijdu. I já jsem to věděla. Oba jsme to věděli. Nadšeně mi vyprávěl co všechno se stalo na koncertě a já se zaujetím poslouchala. Vysvětloval mi svoji teorii o hudbě a jejím vlivu a já stále poslouchala. Petr byl zcela určitě ten typ člověka, který byl na pozemský život skvěle vybaven, kůže mu seděla akorát, věděl kdy říct ahoj a kdy dobrý den a věděl jestli při sevření ruky v pěst patří palec ven nebo dovnitř.
Když mluvil sledovala jsem jeho rty, jak se pohybují, jak si vždy jednou za čas jazykem přejede přes spodní ret a jak se usmívá jenom jedním koutkem.. najednou se ale zarazil uprostřed věty a jeho rty se stáhly do jedné linky. Zmateně jsem se na něj podívala a otočila se směrem, kam upíral svůj pohled. Po cestě k nám šlo hejno, ne hejno, celý roj sršní ze včera. Tykadla nastražená a žihadla připravená. A za nimi, kousek za nimi šla Betta bojovnice, moje spojenkyně. Červený ohon jí výstražně zářil, značil nebezpečí. Otočila jsem se zpátky k Petrovi ale žádné emoce se z jeho obličeje nedaly vyčíst, všechny zmizely.
Během chvíle k nám došla ta hromada lesku na rty a růžového laku.
"Ahojte, nerušíme?" Zasmála se jedna z nich. Její rty byly nejvíce lesklé a nehty nejsytěji růžové, zřejmě sršní královna. varování: pro lidi se skvěle padnoucí kůží naprosto neškodné, pro lidi jako já představují smrtelné nebezpečí. Odpovědi se nedočkala, Petr stále bez emocí koukal skrze ně.
"Ale ahoj! Picasso. Včera to asi nebylo nic pro tebe, jsi v pořádku?" Zaútočila na mě přímo žihadlem a na to jsem nebyla připravená. Jestli jsem v pořádku? Jsem snad postižená nebo proč se tak blbě ptá. Moje nepadnoucí kůže se začala shromažďovat kolem kotníků.
"Nemáš na práci nic jiného než otravovat lidi Aneto." Ozval se Petr a tím mi hodil záchranný kruh.
"Ale prosimtě, víš, že jsem to tak nemyslela. Náhodou, myslím, že jsi fakt dobrá. Třeba ti někdy dovolím mě namalovat." Usmála se sladce.
"Kdepak, budeš mít štěstí, když ti dovolí pózovat." Tohle mě zasáhlo přímo do srdce až mi připadalo, že je najednou dvakrát tak velké.
"Zlá Aneta, tumáš." Bouchla samu sebe přes zápěstí a podivně zakňourala. Petr se tomu ale zasmál a to moje srdce vrátilo do původní velikosti.
"Měli byste večer přijít na Flek. Budou tam všichni." Řekla nějaká holka za ní svým nehtům.
"Jo budem tam." Doufala jsem, že po tomhle sršně odletí ale ne. Posedaly si všude kolem a začaly bzučet o věcech kterým jsem nerozuměla. Když mě už konverzace, která mě vynechávala nebavila rozhodla jsem se prostě odejít. Petr měl na obličeji pořád tu masku bez emocí. Žádné slunce. Žádný úsměv jedním koutkem, nic. Při odchodu na mě hodil jenom prázdný pohled. Když jsem procházela kolem Betty chytila mě za rukáv.
"Doufám, že večer přijdeš. Budu tam potřebovat andílka." Mrkla na mě a hodila si rudý culík dopředu. Podívala jsem se na její rty, přirozené, její nehty, černé.
..
promin zes musela odejit :/ vyzvednu te v sedm
Byl tady přesně. Měla jsem na sobě svůj milovaný po domácku vyrobený top.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Wow. Nejen, že ty umění tvoříš ale ty se do něj i oblíkáš." Dala bych krk na to, že se na milisekundu doširoka usmál a zase na mě vysvitlo slunce. To ale zmizelo hned v okamžení, kdy mu v kapse zazvonil telefon. Zakřičel na volajícího, že je na cestě a zavěsil.
Šli jsme tiše. Slyšet byly jen stromy, auta a vzdálené hlasy. Přibližovali jsme se víc a víc k hlasům a teď už byla slyšet i hudba. Podívala jsem se trochu vyjukaně na Petra ale ten měl ruce v kapsách, díval se dopředu a obličej měl bez emocí.
Sršně měly pravdu v tom, že tu budou všichni. Louka nebo co bylo tohle místo zač doslova praskala ve švech. Petr se hned začal zdravit s ostatníma a vypadalo to, že na mě dočista zapomněl. Rozhodla jsem se na něj proto tolik nefixovat a šla jsem najít Bettu, musela tu přece být. I když tu bylo plno lidí a blikala tu světla ten červený ohon jsem přehlédnout nemohla. Seděla na polorozpadlé lavičce kus od všeho dění a držela dva kelímky. Mávla jsem na ni a přisedla si na ten ošklivý kus dřeva.
"Ahoj."
"Ahoj andílku." Usmála se a do ruky mi vtiskla jeden svůj kelímek plný čehosi. Schovávala ho celou dobu pro mě?
"Co v tom je?" Čichla jsem si k nápoji. Smrdělo to tak silně, že bych typovala stoprocentní líh.
"Jejda, promiň tenhle je tvůj." Vyměnila mi ho. Tenhle voněl jako Malibu. Seděly jsme tam spolu, popíjely a bavily se o životě. Měla jsem pravdu, když jsem v nás viděla spojenkyně. Ona byla bohyně, revolucionářka. Betta byla určitě další člověk se skvěle padnoucí kůží. Měla plány do budoucna a věděla snad všechno o zvířatech. Ale i o lidech.
"Petr je pro mě taková záhada. Vídávám ho už skoro jenom na chlastačkách a mejdanech. Změnil se. Být tebou si na něj dávám bacha andílku, co jsem tak slyšela je to místní lamač srdíček." Zdvihla výstražně ukazováček.
"To se nemusíš bát, kluci nikdy nebyli moji silnou stránkou." Usmála jsem se a lokla si Malibu. Možná to bylo tím, že byl kelímek skoro prázdný ale přála jsem si aby se tady Petr zjevil a Bettiny slova vyvrátil.
"Ou.. haha. Došlo." Zasmála se a koukala do prázdného kelímku. Dopila jsem i ten svůj a ruku v ruce jsme se vydaly pro další.
U provizorního baru jsem nám nalívala podle Bettinýho receptu colu s rumem a jegrem.
(p.a. !nezkoušejte! )
Když v tom mě někdo chytil za rameno. V mírně podnapilém stavu a omámená světly a hudbou jsem nedokázala rozpoznat komu patří. Setřásla jsem ji a s kelímky v ruce se dala na odchod.
"Počkej." Ozval se majitel ruky a trhl mnou dozadu až mi oba kelímky vypadly z ruky. Hlas dotyčného se mi zdál povědomý. Cukala jsem rukou, aby mě pustil ale marně. Přestávalo se mi to líbit, očima jsem v lidech hledala Petra nebo Bettu ale viděla jsem jen barevné šmouhy. Kluk mě chytil za boky a přitáhl si mě až úplně k němu. Jeho teplý dech jsem cítila na své tváři. I když jsem se svíjela a cukala proti němu jsem neměla sebemenší šanci. Najednou se jeho rty ocitly na mých, byly hladové, drtil moje rty svými a probojovával se mi do úst jazykem. Cítila jsem z něj silný alkohol a cigarety. Snažila jsem se odtrhnout nebo se vykroutit ale tím víc mě jeho rty hltaly.
"Hej!" Slyšela jsem za sebou ale svět se mi rozmazával. Po tváři mi stékaly slzy. Já pláču. Nejednou mě někdo silou odtrhl a moje rty a tělo byli konečně volné. Neviděla jsem nic, všichni se slili v jednu barevnou skvrnu. Zavřela jsem oči.
