„Bloudíme dále labyrintem bolesti, pro všechny krásy světa zakleté." — Laco Novomeský
Někdo zaklepal na dveře pokoje a vytrhl mě tak z přemýšlení. Pozvala jsem dotyčného dál, byl to Péťa.
"Narušil jsi můj přemýšlecí moment." Řekla jsem, když jsme se přivítali a posadili se na postel.
"O čem tak důležitém jsi přemýšlela?"
"No.. vlastně o ničem ale o všem zároveň. Občas prostě jen ležím a nechám myšlenky ať proudí hlavou sem a tam. Pomáhá to mysli si odpočinout."
"Ou, tak to se omlouvám, že jsem narušil tento vzácný moment ale mám pro tebe zprávu."
"Achjo, ne neříkej mi to. Prostě to nevyšlo viď? To nevadí ale.." Chytil mě něžně za bradu a pootočil mi hlavu abych viděla do jeho očí a tím mě přerušil v mekotání. Jeho výraz byl ztělesněním něhy, z jeho očí vyzařoval dokonalý klid a soucit a když se jimi na chvíli zabořil do mých pocítila jsem ten klid spolu s ním.
"Ještě jsem nic neřekl, jak můžeš mít tak malé sebevědomí, když jsi ztělesněním dokonalosti?" Řekl to velice potichu, jeho slova dolehla k mým uším a pohladila mě po tváři jako letní vánek.
"Promiň." Bylo to to jediné, co ze mě vypadlo, protože mi najednou bylo líto, že ve mně vidí tolik i když já sama v sobě ne. Jenže jestli byl na světě někdo, kdo by se dal nazvat ztělesním dokonalosti byl to určitě on. Nejspíš to sám v sobě taky neviděl. A možná to bylo právě to, co nás na tom druhém tak přitahovalo. Našli jsme v tom druhém nedokonalou dokonalost, který každý ve všem tolik hledá.
Lidé, co jsou krásní na pohled o sobě dokážou říct, jak krásní jsou. Lidé, co jsou krásní uvnitř se za krásné nepovažují, protože stejně jako motýli kteří nevidí svá krásná křídla, lidé svou vnitřní krásu také ne. Nejhezčí na tom je, že ostatní ano. Vnitřní krása je jedna z nejvzácnějších věcí, co lidé dokáží vlastnit.
"Chtějí tě vystavit. Jsou naprosto unešení."
"Ou." Prudce jsem vydechla, až se mi z úst vydral vzdych.
A potom se Petr usmál. Široce a velice upřímně. Byl to jeden z těch vzácných úsměvů, které vidíte jen párkrát za život. Jeho oči, jako kdyby dostaly úplně nový odstín modré a zářily po celé místnosti jako dva safíry. A nebyly to jenom oči. Zářil úplně celý, naplňoval místnost pronikavým světlem deroucím se z jeho nitra až mě pálily oči. Ale nechtěla jsem je zavřít, chtěla jsem vidět tu září a utopit se v ní. Utopit se v něm. Oči mě pálily a plnily se mi slzami. Dotkla jsem se lehce jeho tváře a z koutku oka se mi uvolnila jedna slza. Druhou rukou jsem ho chytla pevně za triko a přitahovala si ho blíž a blíž až už byla záře tak nesnesitelná, že mi slzy z očí tekly proudem. Ale nebyla jsem smutná, byla jsem šťastná a připadalo mi, jako by jeho světlo naplňovalo i mě. Tohle byl vzácný moment, a byl jenom náš.
"Proč pláčeš, miláčku?" Smál se a držel mě pevně, jako bych mu snad mohla utéct.
"Protože je to taková krása, a jsem tak šťastná." Pomalu jsem se uklidnila a otřela si tváře. Měla jsem chuť se omluvit ale potom mi došlo, že vlastně není za co.
"Ale jsem trochu smutný." Ozval se po chvíli.
"Pročpak?"
"No.. je to trochu trapný, protože jsem ti sám řekl ať to tam pošleš ale bojím se, že jsi až moc dobrá a budou tě někde chtít. Že bys třeba musela odjet." Bylo mi líto vidět, že ho to opravdu trápí ale i tak jsem se zasmála.
"Jak bych mohla odjet, když ty jsi tady?"
"Slibuješ?"
"Slibuju."
