„Lidé dnes znají cenu všeho, ale hodnotu ničeho." — Oscar Wilde
" Dneska nemáš nic na práci?" Táta se opíral lokty o linku a projížděl mě svým zkoumavým pohledem od hlavy až k patám. Ležela jsem na zádech na gauči a s očima dokořán otevřenýma skenovala strop. Místo odpovědi jsem jen trochu přivřela oči, rušil mě při kreslení. Na tom zašedlém a nudném stropu naší obývákokuchyně vznikala další verze "Petra"
(PORTRÉT: kluk sedí uprostřed slunečnicového pole a všechny květy jsou otočené k němu)
"Jasně, nepřemáhej se k tomu odpovídat." Vyrušil mě táta znovu a já zamrkala, tím se celé moje dílo smylo a byl to zase jen nudný šedý strop.
"Nemám tu nikoho s kým bych se bavila." Odpověděla jsem konečně.
"No tak běž a s někým se seznam. Nemůžeš přece celý den jen koukat do stropu." Vlastně můžu. A taky můžu odpovědět, že jsem dospělá a tak mi nemáš co kecat do života. Ale neudělám ani jedno, jen se bez odpovědi zvednu a odejdu do svého pokoje.
1:0 pro tátu. Byla jsem na cestě do místní hospodo-restaurace-kavárny, podle googlu by měla normálně fungovat ale tady člověk nikdy neví. Funguje. Dala jsem si latte s dortem a sedla si do rohu. Měla jsem tady slušný výhled na všechny přítomné ale oni na mě ne, tomu se říká výhodná pozice pro introvertní umělce. Do sluchátek mi hrálo Stan od Eminema a bylo mi příjemně. Dívala jsem se po lidech a hledala někoho, koho by stálo za to zvěčnit na skicu. Netrvalo to dlouho. Přišel dovnitř kluk, vysoký a blonďatý hezoun, na sobě měl dlouhý pruhovaný svetr a rozevláté cargo pants. Objednal si pivo a sedl si k baru. Měla jsem na něj odsud dobrý výhled a začala jsem kreslit. Ruka mi rychle kmitala po papíře a pod ní se rýsovala hlava, ruce a nakonec i nohy. Táta mi vždy říkal ať kreslím přímo od srdce, prý se jenom tak můžou stát zázraky. Jen srdce dokáže odhalit lidské emoce a přenést je na papír. Měl pravdu, vždycky ji měl. Až teď na papíře jsem viděla klukova svěšená ramena a propadlé tváře, vypadal jako zmačkaný kus papíru, co ho někdo odhodil. Ten neznámý kluk dopil posledním lokem pivo a chystal se k odchodu. Čas na to udělat rozhodnutí.. ano/ne.
Ano. Vstala jsem a rychle došla k němu došla. Chytila jsem ho za ruku a bez jakéhokoli slova mu do ruky vtiskla skicu. Kluk se na mě chvíli zmateně díval ale potom se mu na obličeji roztáhl upřímný úsměv.
"To je úžasný. Můžu si ho nechat?" Vydechl a prohlížel si sám sebe. Zakývala jsem mírně hlavou a chystala se vrátit zpět na své místo.
"Počkej!" nenechal mě odejít "za to ti snad něco dlužím ne?" Zasmál se a kývl hlavou k východu. Nepřemýšlela jsem nad tím jestli to, co teď dělám je dobře nebo ne prostě jsem šla.
..
"Chystáš se na tu dnešní party?" Zeptal se jako bych snad vypadal na někoho, kdo je na party jako doma.
"Ne, na tyhle věci moc nejsem." Přiznala jsem se.
"Ale prosím tě, chodí tam celá Telnice." Tenhle kluk se mi už nezdál jako pomačkaný papír, vypadalo to jako by se mi před očima narovnával. Jenže nemyslím si, že v tom dobrém smyslu. Srdce asi taky nemá vždy pravdu.
"Jenže já ještě nejsem Telnice, pořád se považuju za součást Prahy."
"Na to zapomeň holčičko, tady jsi už Telnice!" Chytl mě kolem ramen a já se tak musela přizpůsobit jeho rychlé nepravidelné chůzi. Petřeeeee!!
"Hele už mi píšou.. za chvíli to začíná! Prosím, připadal bych si špatně kdybych tě teď nechal jít domů." Zamrkal na mě ale na odpověď nečekal.
..
A byli jsme tady. Vešli jsme do špinavého baráku ze kterého byla cítit tráva ještě něž jste opravdu vkročili dovnitř. Pane Bože jestli opravdu existuješ dneska večer bys mi mohl zachránit prdel! V zakouřeném obýváku se na několika pohovkách válely jedovaté holky, sršně. Probodávaly mě pohledy a chystaly se zaútočit. Neznámý kluk mi konečně sundal ruku z ramene a já měla pocit, že se bez něj vznáším. Odpotácel se ode mě a sedl si vedle jedné ze sršních holek. Bezva.
" Kdo je to?" Zabzučela jedna z nich a tykadla se jí nastražila.
"Netuším, ale umí kreslit. Můžeš jí říkat Picasso." Představil mě i s tou debilní přezdívkou. Ten hňup snad ani nevěděl, kdo to Picasso byl. Měla jsem chuť tu jeho skicu roztrhat, rozdupat, spálit a popel vysypat do Středozemního moře.
Sedla jsem si k nim na jeden z gaučů a němě se na ně dívala. Začínali chodit noví lidi, někteří mě pozdravili nebo se zeptali na jméno ale většina mě ignorovala. Aspoň, že tak. Pilo se, kouřilo se, hulilo se. Já neděla ani jedno, já kreslila.
(PORTRÉT: šedí lidé jedí šedá jablka na šedé trávě)
Zaujal mě tam pouze jeden člověk, holka sedící naproti mně. Držela v ruce flašku vína a pila z ní jako by to byla voda. Vypadala neuvěřitelně cool. A bavila se se mnou. Vyměňovaly jsme si znechucené pohledy a když řekl někdo něco trapného rukou si prostřelila hlavu. Neměla žádná tykadla ani žihadlo, ona nebyla sršeň. Byla to spíš rybička. Betta bojovnice. Kvůli jejím dlouhým, křiklavě červeným vlasům které jí dělaly ohon, jako kometě. A tak i když jsme se nebavily slovně byly jsme spojenkyně, proti sršňům a celému světu.
(p.a. přísahám, že hledání toho citátu na úvod zabere víc času než napsaní celé kapitoly)
