„Pravé tajemství života je hledání krásna." — Anatole France
Byla už noc, něco kolem jedenácté. Ležela jsem na boku v posteli a dívala se na překrásnou hvězdnou oblohu. Sem tam se přehnal malý mráček ale jinak byla obloha čistá. Bylo na ní tolik hvězd, že to vypadalo jako slavnost, velký a tajný večírek, který galaxie pořádá na oslavu toho, že šli lidi konečně spát.
Z mého přemítání mě ale najednou něco vyrušilo. Náraz. Chvíli jsem počkala a ozvalo se to znovu. Zvedla jsem se do sedu a zasoustředila se na okno. Za malou chvíli jsem to slyšela zas, ale teď jsem už viděla i kus kůry narážející do mého okna. Došla jsem k němu a vykoukla ven. Dole pode mnou stál Petr, v ruce další kus kůry a usmíval se od ucha k uchu.
"Co tady sakra děláš?" Sykla jsem na něj ale musela jsem se smát. S tím upřímným úsměvem vypadal tak nevinně a otevřeně.
"Vyzvedávám tě, lomeno, unáším tě." Zasmál se nahlas a moje uši objevily nový nejoblíbenější zvuk. Vykulila jsem na něj oči a nevěděla co na to říct.
"Tak honem! Pojď dolů." Křičel a nadšeně mával rukou. Nechápu, co se mu stalo a jak to, že se mu nálada změnila o tři sta šedesát stupňů ale tenhle Petr se mi moc líbil.
Trvalo mi asi deset minut převléct se a vykopat se z domu. Petr seděl na obrubníku před domem a hrál si s kamenem. Hned jak mě zpozoroval se mu zablýsklo v očích a vyskočil do sedu.
"Tak jdem." Zavelel a vykročil směr neznámo kam. Šli jsme asi patnáct minut, snažila jsem se z něj dostat kam má namířeno ale stál si za tím, že je to překvapení. Nakonec jsme došli k nějakému domu, obešli jsme ho dokola a dorazili ke starému rezavému žebříku, který podle všeho vedl na střechu.
"Dámy mají přednost." Napřáhl ke mně ruku a uklonil se jako by mi pomáhal nastoupit do kočáru. Doufala jsem, že má jistotu, že tenhle žebřík vydrží a vydala se nahoru.
Na úplném vrcholu střechy to bylo nádherné. Ne, že by tu byly nějaké svíčky nebo okvětní plátky růží jak z romantických filmů ale byl tu výhled. Překrásný výhled. Byly odsud vidět úplně všechny hvězdy, i ty nejmenší a nejméně výrazné, viděla jsem je všechny. A byla to nádhera.
"Jsou úžasné." Neslyšela jsem, že by přišel ale stál přímo za mnou a šeptal mi do ucha až mi naskočila husí kůže.
"To jsou." Chtěla jsem tady strávit celý zbytek noci. Ležet a jen se dívat.
Sedli jsme si naproti sobě na zem a chvíli na sebe jen tak koukali.
"Cítíš tu vůni?" Zeptal se po chvíli. Zavřela jsem oči a nadechla se. Cítila, noční vzduch byl prosycen jakousi sladkou lákavou vůní. Pokývala jsem hlavou.
"To je kladivník. Nutí lidi prozrazovat tajemství." Otevřela jsem oči a musela se usmát.
"Opravdu? Máš nějaké?" Chtěla jsem je všechny znát. A chtěla jsem mu říct všechny svoje. Proč bysme měli mít tajemství?
"Spoustu. Třeba.. špehuju lidi, občas."
"Opravdu? Koho třeba?"
"Všechny zajímavé lidi. I tebe jednou.. hned, jak ses přistěhovala. Ten první den." Vykulila jsem oči. Cože? Nevím jestli mi víc polichotilo to, že mu přijdu zajímavá nebo mě vyděsilo to, že mě špehoval?!
"Dobře. Já si občas představuju lidi jako zvířata. Působí pak méně děsivěji."
"Nenávidím většinu lidí, co znám."
"Mám epilepsii."
"Všeho se bojím."
"Nemám vůbec žádné sebevědomí a většinu času si nepřipadám hezká." Zamračil se ale nic neřekl.
"Věřím na Pegase."
"To opravdu?"
"Ne, ale moc rád bych na ně věřil."
"Mám pocit, že je mi kůže příliš velká a občas se mi hromadí u kotníků."
"Místo vztahů bývám s holkama jen na jednu noc." Tohle mě zabolelo.
"Chtěla bych jednou bydlet v domě na útesu a chodit k moři každý den." Zašeptala jsem to a nechala vítr ať ta slova odfoukne pryč.
"Chtěl bych tu sedět do konce života." Zašeptal tak potichu, až jsem si nebyla jistá jestli slyším správně. Už jsme nic neříkali, nechali jsme noc ať naše tajemství vtáhne do sebe a rozptýlí do všech vzdálených světů.
Petr si lehl na záda a jednu ruku natáhl vedle sebe, pohledem mi naznačil ať si lehnu vedle. Pomalu jsem se přesunula a hlavu si položila na jeho ruku. Leželi jsme od sebe pár centimetrů. Dívala jsem se na hvězdy ale po chvíli jsem se přetočila a dívala se na něco ještě krásnějšího. Na něj.
