City Alfy

Nečekané pravdy

Jess

Vrátím se až pozdě večer. Ještě než jdu spát, skládám v hlavě plán. Po dnešku vím, že to není nemožné.

Celé dopoledne věnuju zápiskům, kreslím si schéma a sepisuju, čeho jsem si všimla. Hlídky tam jsou, to je jisté. Ale zdaleka ne jen kvůli mně - chrání vstup před nezvanými hosty.

Což by vysvětlovalo jednu z mích otázek, jak to, že hned druhý den co jsem dorazila si mě nechal Noah předvolat. Možná ho informoval Sebastian, když se na pár hodin záhadně ztratil. Nebo... možná ty hodiny strávil se svou Cloe. Obě možnosti jsou bohužel stejně pravděpodobné.

Další věc, kterou potřebuju k útěku, je zavazadlo. Ale ne tolik, jako doklady a peníze. Ty mají přednost. Jako první mě napadne Sebastian. Pamatuju si, že naposled měl moje doklady právě on.

Zamířím do jeho pokoje. Mám štěstí, není tu. Procházím zásuvky, jednu po druhé - samé papíry, poznámky, nějaké staré složky a knihy. Ale po mých věcech ani stopa.

Jako poslední otevřu skříň. Doklady tam sice nejsou, ale něco jiného ano. Černý batoh, dost hluboko zasunutý vzadu, skoro jako zapomenutý. Vezmu si ho. Byl zastrčený hluboko vzadu, skoro až zapomenutý, takže doufám, že si ho nějaký čas nevšimne. Teď už zbývá jen najít peníze... a hlavně ty zatracené doklady.

Zkusím štěstí v ložnici rodičů. Postupně prohledávám zásuvky, šuplíky, skříňky... ale pořád nic. Až narazím na noční stolek. Má jen jediný šuplík - a ten nejde otevřít. Nejde ani o tu sílu, něco ho drží. Až pak si všimnu malého otvoru na klíček.

Vlčice zpozorní. Její instinkt ví, že tady něco je co by nás mohlo zajímat.

Začnu se rozhlížet a hledat. Nic. Až když nechtěně posunu lampičku, ozve se tlumené ťuknutí. Noha je dutá. Opatrně ji odšroubuju a opravdu - malý klíček, přesně takový, co by pasoval. Zasunu ho, otočím... nic. Ani se nehne. Tak zatáhnu víc - a v ten moment cvak. Šuplík povolí.

Vlčice se automaticky zvedne, aby měla lepší výhled, i když se stejně nic nezmění. Je to reflex. Obě víme, že uvnitř je něco důležitého.

A skutečně - jsou tam. Čtyři cestovní pasy. Vytáhnu je, jeden po druhém prolistuju. A mezi nimi ten můj. Cítím, jak se mi na chvilku uleví.

Pod pasy leží ještě obálka. Když ji otevřu, najdu uvnitř větší obnos peněz. Nechci toho brát moc. Jen tolik, kolik nezbytně potřebuju. Doufám, že si toho nikdo nevšimne.

V tu chvíli se z přízemí ozve hlasité prásknutí dveří. Srdce mi vynechá úder. Leknu se tak, že skoro pustím pasy zpět do zásuvky. Rychle se snažím všechno vrátit do původního stavu, přesně tak, jak to bylo. Zavřít zásuvku, klíček vrátit do lampy, lampu nasměrovat zpátky, a hlavně - nedělat hluk. Vlčice ve mně je ve střehu. Napjatá. A já s ní.

„Jessie?" ozve se hlas zespoda, když zavírám dveře ložnice a mířím k sobě.

„Ano?" odpovím, abych náhodou nepřilákala pozornost když se ještě pohybují okolo ložnice a nebyla odhalena dřív, než stihnu něco podniknout.

„Pojď dolů, máš tu návštěvu." Na chvíli ztuhnu, kdo by to mohl být? Pak si vzpomenu - dnes má přijet ta švadlena.

„Hned jsem dole," odpovím a slyším, jak se kroky vzdalují od schodiště.

Rychle, ale potichu, abych nevzbudila podezření a aby nikdo z přízemí nemusel zbytečně chodit nahoru, schovám věci pod madračku. Pak jdu klidným krokem za nimi.