City Alfy

Až moc pozdě na vysněný domov

Sebastian

Cloe se zvedla od stolu a odešla za Jessie. Nevěnoval jsem tomu moc pozornosti, dokud se Jessie nevrátila zpátky – jako vichřice. Beze slova popadla své věci a zmizela rychlým krokem, aniž by mi dala šanci se na cokoliv zeptat. V tu chvíli mi začal běžet hlavou jeden špatný scénář za druhým.

Už se chystám vyrazit hledat svoji družku, když se objeví Cloe. Přichází pomalu, opatrně, s dlaní položenou na břiše. Vypadá bledě. Jdu jí naproti a beze slova jí pomohu se posadit. Něco není v pořádku – to poznám hned.

„Co se stalo?" vyhrknu, úplně vykolejený. O miminku víme teprve pár hodin a už teď ji vidím vystresovanou a roztřesenou.

„Luna... ona..." zakoktá se Cloe a nedokáže to ani doříct. V tu chvíli mi v hlavě blikne rudá kontrolka. Jestli jí něco udělala, přísahám, že bez ohledu na to, kdo je, se neudržím. Luna neluna.

„Šla jsem za ní, protože jsem si všimla její reakce. Myslela jsem, že žárlí... Chtěla jsem jí jen popřát to samé. Že jí alfa brzy taky nadělí drobečka." Ztěžka se nadechne a hlas se jí zlomí. „Ale ona... ona žádné dítě nechce. Vůbec."

Vzduch kolem nás ztuhne. Všichni ztichnou a automaticky se podívají na moji matku – jako by hledali viníka. Jak jí to mohla dovolit? Jak ji mohla vychovat tak, že odporuje samotné podstatě našeho společenství?

Ale mě to upřímně nepřekvapí. Sedí mi to k ní. Jessie je zkrátka jiná – rebelka mezi námi. Nehodlá se podřídit zvykům, podle kterých by se měl nový pár co nejdřív pokusit o dítě. Nejde jen o tradici, ale o posílení smečky, o víru v alfu, že pod jeho vedením je bezpečné přivádět nový život. U vlků je to dané – najdou vhodného partnera, přijde jaro, a instinkt je vede. U nás je to sice možné kdykoliv, ale stejně, právě na jaře přichází nejvíc oznámení.

Tohle dává smysl. Proto utekla. Věděla, že Cloe to nevydrží a řekne nám to.

Podívám se na Cloe rodiče „Vezměte prosím Cloe domů, ať si odpočine," požádám tiše, ale nekompromisně. Oba přikývnou a zvednou se, bez dalších otázek.

Pro ostatní už jen zabručím: „A já jdu hledat svou sestru." Slovo sestra mi sklouzne ze rtů skoro jako nadávka. Dnes je pro mě přítěží. Nedokáže si nechat ujít jediný okamžik, aby nepřitáhla pozornost – a to i ve chvíli, která měla patřit nám, naší rodině, dítěti, budoucnosti.

Jakoby trpěla nějakou vnitřní poruchou, která ji nutí jít proti všemu, co tvoří základ naší společnosti. Vzpoura pro ni není prostředkem k obraně, ale způsobem, jak se zviditelnit. Kdyby se chovala takhle první den nebo dva, dokázal bych mít pochopení. Všechno bylo nové, cizí – to bych uznal. Ale tohle už trvá déle než týden. A místo, aby se začala přizpůsobovat, dělá pravý opak. Sakra, proč to pořád nedokáže pochopit?

Mezitím se k nám přiblíží Cloeina sestra Abigail se svým manželem. Nabídnou se, že nám pomohou s hledáním Jessie.
„Pomůžeme vám ji najít," pronese Abigail rozhodně, zatímco její muž přikývne na souhlas.

Zatřepu hlavou. „Ne, jděte domů za svým synkem, my to zvládneme." Nechci jim brát večer – ostatně je to moje sestra a mích rodičů dcera, takže je to naše zodpovědnost.

„Dnes spí u mých rodičů," ozve se Abigailin manžel, a jeho hlas je klidný, ale pevný. Na to už nemám co říct. Přikývnu. Pomoc se bude hodit, a aspoň v tom nebudeme sami.

Po vyběhnutí z restaurace se rozdělíme do několika směrů. Jenže naše smysly tady skoro nic nezmůžou. Příliš mnoho pachů, zvuků, světel. Auta, hluk lidí, výpary, spěch. V tomhle ruchu jsme jen obyčejní lidé – slepí a hluší.