City Alfy

Hranice prolomena

Jess

Probudím se s očima napuchlýma od slz. Pálí, píchají, jako by mi v nich ještě zůstávaly zbytky včerejší noci. A pořád držím sevřenou dlaň. Ty kousky přívěsku, co mi zůstaly, jsou otlačené do kůže. Když ruku otevřu, mám v dlani rudé otisky – jako rohy, co mi včera prorážely bolest skrz dlaň až do hrudi.

Posadím se a v ten moment ji uvidím. Na nočním stolku leží květina. Velká, čistě bílá lilie. Krásná tak, až mě na chvíli zadrží v čase. Vedle ní složený malý papírek. Nečekaný kontrast. Chvíli se na to jen dívám. Nedotýkám se ničeho. Pak přece jen natáhnu ruku. Nejprve ke květině.

Voní nádherně. Klidně. Čistě. Jako něco, co sem vůbec nepatří. A možná právě to mě zneklidňuje. Možná... možná přehodnotím, co je moje oblíbená kytka.

Položím úlomky přívěsku vedle a sáhnu po lístku. Rozevřu ho.
„Přijď, až se probudíš. Mám novinu. — L."

L? Zůstanu zírat na ten jediný znak. Krátké. Neosobní. A přitom... má váhu. Neříká, kdo to je, ale květina napovídá víc než řádek psaný perem.  

Vyruší mě zaklepání. A pak se otevřou dveře. Sebastian. Už jen ten pohled na něj mi připomene všechno, co se stalo. A nic z toho nechci znovu vytahovat.

„Co tu chceš? To ti včera nestačilo?" Můj hlas je ostřejší, než jsem čekala. Ale nelituju ho. Vypadá, jako by ho to zabolelo. Ale co čekal?
„Jessie, já se... omlouvám. Včera jsem to přehnal." 

Jo, přehnal. Jako by to byla jen drobnost. „Jestli jsi mi to přišel zopakovat, tak nemusíš. Pochopila jsem to včera dost jasně. Ale tu scénu sis mohl odpustit." Zvednu se. Chci projít kolem něj do koupelny, zavřít za sebou a oddechnout si. Ale sotva ho minou moje prsty, chytí mě za paži. Zastaví mě. Ne silou. Ale pevně.

Otočím se na něj. Pohledem, co mluví za všechna slova, která říkat nechci. Co ještě chceš?

„Jessie, já..." Snaží se to vyslovit, jako už tolikrát. Ale tentokrát vím, že každé slovo rozhoduje. Ne o hádce. O nás. „Omlouvám se. To, co jsem udělal... bylo přes čáru. Vážně." Jestli si ale myslí, že tohle stačí... Ten náhrdelník tím neslepí. Ani mě nevrátí do okamžiku, kdy jsem mu ještě věřila.

Vytrhnu ruku z jeho sevření. Bez slova dojdu ke dveřím koupelny. Nechci ho už slyšet. Ne teď.

„Běž za Leonardem. Budu tě krýt."

Leonardem? Zastavím se v pohybu a nechápavě na něj otočím hlavu. „Chtěl jsi říct Noahem, ne?" řeknu pomalu, jako bych si nebyla jistá, jestli jsem slyšela správně. Jen zakroutí hlavou.

„Leonardem. Alfou měsíční smečky." V ten moment mě zalije ledový pot. Srdce mi na okamžik vynechá. Cítím, jak mi ztuhne výraz. Neříká nic víc – jen mě sleduje tím klidným, ale neústupným pohledem.

„Ty o tom víš?" zeptám se opatrně, tiše. Každé slovo vážím, protože teď je v sázce všechno. Moje návštěvy. Moje tajemství. Moje rozhodnutí, která jsem před všemi skrývala. A hlavně... on. Jestli to ví, co všechno ví?

Přikývne. A pak si povzdechne, tiše, téměř lítostivě.
„Omlouvám se, že jsem nebyl opora, kterou jsi potřebovala." Jeho hlas zní jinak než obvykle. Ne měkce, ale upřímně. Tak, že se tomu skoro nechce věřit. „Omlouvám se, že jsi ji musela hledat jinde."

Zůstanu stát na místě. Hledím na něj a snažím se pochopit, jestli to opravdu myslí vážně. V očích nemá výčitku ani hněv – jen něco, co už dávno zmizelo. Možná pochopení. Možná pozdní lítost.