There she go

36.

Jason's pov

,,Mám syna." Zopakoval jsem nevěřícně a pohled nemohl odtrhnout od několika fotek a zpráv. ,,Narodil se před půl hodinou." Řekl s velkým úsměvem a já se podíval na čas. ,,Ve tři ráno? A to rodila od té chvíle co jsem položil telefon? Bože můj musí být vyřízená..." řekl jsem potichu a znovu překlikl na fotku.

Do očí se mi nahrnuly slzy při pohledu na unavenou Hailey s malým na hrudi. Je drobounký. Je neskutečně roztomilý...

,,Je maličký." Vydechl jsem a po fotce přejel prsty jako bych se k nim mohl nějakým způsobem dostat blíž. Mám syna. Narodil se, bože můj nemůžu tomu uvěřit... ,,Měl jsem tam pro ni být. Musela mít hrozný strach..." řekl jsem potichu a k bolesti hlavy, únavě a nevolnosti se přidala i tíživá bolest na hrudi. Narodil se mi syn a nebyl jsem u toho...

,,Jedeme na letiště." Řekl jsem a on pozvedl obočí. ,,Zítra máme předání a dnes nás čeká ta velká schůze." Řekl a já pokroutil hlavou. ,,Narodilo se mi dítě Khalile, ani jsem tam pro ni nemohl být..." vydechl jsem a rychle si balil všechny věci. Hřbetem ruky jsem si setřel slzy a snažil se nemyslet na to že je mi i z migrény na omdlení a opravdu nevolno.

Nebyl jsem tu pro ni většinu těhotenství a ani když se malý narodil. Jsem příšerný manžel a v otcovství zklamávám už teď. Měl bych se radovat. Oslavovat.. ale je mi špatně, mám pocit jako bych ani neovládal své tělo. Jsem šťastný. Opravdu jsem. Jen tomuhle nedokážu uvěřit. Ještě dlouho se to nemělo stát a jsem v šoku a jsem šťastný že je mezi námi a je mi neskutečně špatně.

,,Zavolám Maxovi ať připraví letadlo a přeložím schůze do Toronta." Řekl a já přikývl. Sbalenou tašku jsem si hodil přes rameno, do ruky vzal telefon a vyběhl z kanceláře čímž jsem nechal Khalila za sebou. Ještě si musím sbalit oblečení a ostatní věci které mám v pokoji. Jako první jsem si ale ze šuplíku vyndal prášek proti bolesti a rychle ho zapil. Takhle bych tu cestu doopravdy nevydržel, mám pocit že omdlím a nevím jestli mi bude stačit jen jeden.

Rychle jsem do tašky naházel všechny věci a běžel zpátky dolů. Těším se za Hailey. Těším se na našeho syna. Nemůžu se dočkat až Vypadnu z tohohle pracovního přetížení a budu konečně u těch které miluji. U své rodiny.

,,Tak pojď do auta." Řekl Khalil a já ho následoval k autu. ,,Nechci řídit." Řekl jsem a on se posadil na místo řidiče. ,,Je ti špatně a jsi rozrušený. Za volant bych tě nepustil." Uchechtl se zatímco se rozjel od domu který jsem ještě přes telefon zabezpečoval. Zhluboka jsem vydechl a znovu překlikl na jejich fotky. Naše miminko. Proč jsi se narodil předčasně? Chtěl jsem tam být pro vás...

Fotku jsem si nastavil na tapetu a začal číst zprávy při kterých se mi chtělo brečet. Většina z nich byla od Justine, několik od Chaze a jen pár od Hailey. Ta určitě neměla čas myslet na psaní nebo volání. Nedokážu si představit jak náročné to pro ni muselo být.

,,Řekl jsem jim že zavolám večer... kdybych měl telefon puštěný jen o pět minut déle tak vím že jí praskla voda. Bože můj proč jsem tak příšerný manžel..?" Vydechl jsem. ,,Jasone jsi dobrý manžel, jen," ,,Nechal jsem si ji unést, většinu těhotenství prožila v příšerných podmínkách a teď porodila předčasně a beze mě. Za to bych si opravdu zasloužil diplom." Řekl jsem s jedovatým podtónem hlasu a hlavu si opřel o chladné okýnko. Zavřel jsem oči a snažil se zhluboka dýchat. ,,A mám migrénu a jsem vyřízenej a teď budu muset být sedm hodin v podělaným letadle," ,,Jasone," ,,Na tohle fakt nemám energii, už mě to nebaví," ,,Jasone," ,,Pořád pracuju, pořád se snažím pro ně být co nejlepší a stejně to vždycky poseru," ,,Jasone!" Řekl hlasitěji abych si ho konečně všiml a já pevně zavřel oči. ,,Co chceš Khalile? Nech mě mít breakdown, myslím že si to zasloužím." Zavrčel jsem a on pokroutil hlavou.