E.L.I. Dark Fate (E.L.I. 2) ~ Loki FF

54. Endgame

Pohled třetí osoby
Na místě, kde kdysi ještě bývalo sídlo Avengers se rozlehla pustina. Kdysi krásně zelená flóra vystřídal tmavý štěrk a písek, po kterém neústupní bojovníci na obou stranách bojovali proti sobě.

Mocní hrdinové Avengers proti Thanosovi z roku 2014 a jeho neúprosné armádě. Boj byl náročný a zdál se být i nekonečný. Byl náročný... avšak tato bitva má být konečná. Má to být konec, který brzy nastane.

Obří mimozemská loď, která nejdříve pálila dolů do lidí, jak vlastních tak nepřátelských... najednou otočila střelbu a stříleli po něčem, co se řítilo z nebe.

,,Po čem to střílí?" zajímalo všechny.

Odehrálo se to tak rychle. Jako blesk z čistého nebe. Jako rychlý šíp, jako oheň, jako nezastavitelná bouře to proletělo skrz obří loď a rozervalo jí to na kousíčku. A pak to vzletělo do vzduchu a přistálo to na nedaleké skále. Nebyl to nikdo jiný než sám nejmocnější Avenger. Sám nejmocnější mstitel. Elizabeth Laufeyson-Stark. Má za co bojovat. Má za co se pomstít. Před pěti lety jí vzali rodinu tím, že ji vymazali, před několika dalšími lety ji Thanos málem zabil kvůli kameni reality. Má spoustu důvodů proč bojovat... a vyhrát.

Na jejím obličeji, pod jejími oči se zjevil černý make-up a na čele se jí utvořil ohnivý znak. Znak temné dimenze. Jednoho dne bude muset Dormammuovi nějak zaplatit za to, že čerpá jeho moc... ale dnes to nebude. Hezky dluh po dluhu.

Pomocí svých sil si začala s terénem pohrávat, jako by to byl jenom a čistý papír, jenom nějaká látka, která se dá jednoduše zmuchlat a zase narovnat. Jak snadné pro někoho, kdo se neřídí podle pravidel.

Po chvíli ho uviděla. Uviděla svého manžela, jak bojuje z posledních sil za ni, za jejich rodinu, za všechny. Viděla pána lstí a falše, jak plní svou povinnost a lásku vůči ní. Zůstal jí věrný i přes těch dlouhých pět let. Slíbil jí to... a dodržel to.

Elizabeth Laufeyson vzlétla k nebi a v tu chvíli uviděla svého nepřítele. Nebyl to nikdo jiný než sám Thanos. Šel po rukavici s kameny, tak jako všichni. Jedna z nejmocnějších zbraní ve vesmíru, pokud se zneužije.

,,THANOSI!!!!" zařvala Elizabeth a oběma nohama na zemi přistála před ním ,,Připravil jsi mě o pět let s mou rodinou... a ne jenom mě... za tohle tě zničím..." pronesla nenávistně Starkova dcera.

,,Vždyť já tě ani neznám..." odfrkl si Thanos.

,,Však brzy pochopíš moc pravé Dark Goddess..." zasyčela nenávistně Eli a pomocí svých sil začala dělat peklo. Však by i tento boj počestně vyhrála, kdyby v hlavní roli nehrála rukavice, kterou Thanosovi dohodili jeho poskoci.

Elizabeth se pokusila zasáhnout, jenže marně, Thanos ji pomocí kamene moci odhodil stranou...

ELI
Byl jsem tak slabá... tady tato pecka do břicha fakt dost bolela. Všechno mě bolelo. Bolelo mě i vstát. Tak takhle to skončí? Thanos vyhraje a do jednoho nás vyhladí? Udělali jsme někde chybu?

Zoufale jsem se podívala na Strange v dáli, jak se snaží zastavit vodu, aby nás všechny nezatopila. Něco ukazoval. Ukazoval jedna. Jedna jediná budoucnost, ve které je možné zvítězit... a já okamžitě pochopila jak.

Mým smyslem života nikdy nebylo bránit, stát se Avengerem, být spasitelkou... ne. Mým osudem bylo, je a vždy bude smrt. Mým posláním je zemřít, aby jiní mohli žít... odpusťte mi to mé děti, Odpusť mi to Loki, odpusť mi to tati, ale já už se domů nemám šanci vrátit Já už se nikdy nevrátím, nemám jak. Já vím, ani jsem se s vámi nestihla přivítat a už vás musím opouštět, ale věřte mi, že vás z celého srdce miluji a budu vás milovat tak moc, dokud budu ve vašich srdcích.

Thanos už si nasazoval rukavici. Ty kameny mu ubližovali, ubírali mu na moci. Ach... jak moc těžké musí být lusknout, když všech šest kamenů vydává takový odpor...

Já se na to okamžitě zvedla a ještě předtím, než stihl Thanos lusknout, kradla jsem mu jeho rukavici z ruky. Snažila jsem se mu ji servat z toho jeho hnusného pařátu on si toho ale dost dobře všiml.

Ošklivě do mě kopl a odhodil mě stranou úplně někam do pryč.

Zasmál se mi a upravil si svou rukavici na ruce.

,,Pošetilé dítě... já... jsem... nevyhnutelný..." a luskl. A jéje, co by se ale nestalo... hnusný ksicht kameny v rukavici neměl. A víte proč? Protože jsem je u sebe měla já!

Mé nanočástice kameny nekonečna poskládaly do správného pořadí, spojily je a rázem jsem ucítila neuvěřitelnou moc, ale zároveň slabost. Jakmile lusknu, zemřu. Avšak je to můj velkolepý úděl.

,,A já jsem... ty hnusný ksichte... j-jsem..." potřebovala jsem se na to nadechnout ,,ELI..."

Lusk.