E.L.I. Dark Fate (E.L.I. 2) ~ Loki FF

52. Am I gone?

ELI
Bylo to děsné. Otec se už několik dnů neozval a někde si poletoval ve vesmíru s tou svou partičkou. Nevěděla jsem, jestli jsou stále naživu, nebo co se s nimi vlastně stalo. Má nevědomost mě zabíjela.

Přes den jsem si vždy nasazovala bezstarostnou masku a snažila jsem se být silnou oporou pro mé děti. Pro Williho s Danielou. Rozdávala jsem úsměvy jako dobří lidé lízátka, avšak jakmile se slunce sklonilo k obzoru a den vystřídala noc, dost často jsem plakávala. Má bezmoc mě ubíjela hrozivým způsobem. Jediné štěstí, že mám Lokiho. Jediné štěstí, že i mého manžela nesebrali.

Každý večer jsme leželi spolu v posteli, on mě objímal, hladil a líbal a já většinou zapomínala na své starosti. Neuvěřitelně moc mi pomáhal v těchto těžkých dnech. Byl pro mě mou oporou a snažil se, aby jeho náladovost mě zasáhla co nejméně. Bohužel jsem ale nadále se probouzela nad ránem, když ještě všichni spali a chodila jsem do koupelny truchlit. A zpívat. Většinou to bývali smutné a melancholické písně, které zrovna znázorňovali mou náladu.

,,High in the halls of the kings who are gone
Jenny would dance with her ghosts
The ones she had lost and the ones she had found
And the ones who had loved her the most

The ones who'd been gone for so very long
She couldn't remember their names
They spun her around on the damp old stones
Spun away all her sorrow and pain

And she never wanted to leave, never wanted to leave
Never wanted to leave, never wanted to leave..."

Aniž bych to ale věděla, Loki mě poslouchal. I jeho zabíjelo to, když mě takhle vídával. Věděl, že něco zlého přichází a věděla jsem to i já. Avšak já jsem rozhodnuta. Jsem rozhodnuta bojovat do posledního dechu. Pro Lokiho, pro mé děti, pro Avengers, pro lidi, pro celý svět, pro celý vesmír... jsem ochotna bojovat. Jsem ochotna udělat cokoliv, abychom vyhráli. Strange říkal, že jenom v jediné budoucnosti máme šanci na výhru a já se osobně postarám o to, aby tato budoucnost nastala. Za jakoukoliv cenu...

Každým dnem, každou hodinou, každou minutou jsem ale pomalu ztrácela víru. Ztrácela jsem naději. Každým dalším okamžikem jsem se bála více a více o svou rodinu. Bála jsem se o to, že nás rozdělí. A má zoufalost se začala promítat i do normálního života. Nedávala jsem pozor. Ne jednou jsem málem Willovi dala místo mateřského mléka škrob na praní. Naštěstí mě vždy můj manžel zastavil.

Loki už takhle dál nemohl. Museli jsme tedy udělat něco, co by mi mohlo zpět dodat alespoň víru.

,,Do kostela? Vážně? Vždyť ty jsi ze severské mytologie a já jsem ateista." smála jsem se nad tou myšlenkou, když jsme tak bok po boku kráčeli klidnou ulicí New Yorku a společně jsme tlačili kočárek, ve kterém leželi naše děti. Spali. Spokojeně si podřimovali. Neměli žádné starosti. Jak moc jsem jim nyní tuto pozici záviděla.

,,Elizabeth, bude to jedno kázání. Sice nevěřím na toho jejich boha, protože já bohem jsem a tamtoho jsem zatím nikdy nepotkal, ale kazatelé moc hezky mluví. Navíc je neděle, takže pořád budou hezky mluvit. A kdo ví, třeba nám to opravdu dodá naději."

,,To jsi řekl moc hezky." usmála jsem se na něj a políbila ho na tvář.

Netrvalo dlouho a dorazili jsme ke kostelu. Loki mi otevřel dveře a já vjela s kočárkem dovnitř.

Musela jsem si ale upravit svou šálu, protože tu byla moc děsná zima.

Mé kroky a kroky mého manžela se ozývaly celým prostorem.

,,Slyšíš to?" zeptala jsem se.

,,A co?" nerozumněl.

,,No, nic... nikdo tu není... ani človíček." hlesla jsem a kočárek zaparkovala. Kráčela jsem si to skrz uličku, až jsem se zastavila u velkého oltáře.

,,Prosím... prosím... postarej se o mou rodinu... jediné co chci je, aby byli v pořádku..." začala jsem promlouvat v naději, že třeba mě opravdu bůh vyslyší.

Mé slzy mi tekly po mých zarudlých tvářích a končily někde na zemi.

,,Elizabeth..." přišel ke mně Loki a položil mi dlaň na rameno.

,,Je mi... hrozně blbě..." hlesla jsem ze všech sil. Hrozně se mi motala hlava, byla jsem bledá... takhle z ničeho nic. Měla jsem horečku, zimou jsem se klepala a byla jsem ráda, když jsem se byla vůbec schopna udržet na svých nohou.

,,ELIZABETH!" vyjekl Loki a rychle ode mne odstoupil. Já zvedla svou levou ruku, ale co bych neviděla... má ruka se měnila v prach. A ten prach se mi rozšiřoval po celém těle. Mé ostatky se drolily, rozbíjely se na atomy a já cítila, jak se z tohoto světa ztrácím. Netušila jsem, co to je, nebo co se to děje.

,,LOKI!" vyjekla jsem a padla jsem mu do náruče.

,,Co se to děje..."

,,Nevím... já nevím... nic- necítím..." hlesla jsem z posledních sil. Velice těžce se mi dýchalo. Já ale začala po duši cítit klid a mír. Odcházela jsem. Tak takhle to je, když někdo umírá... Představovala jsem si to více bolestivé, nebudu lhát.

,,ELi ne... prosím ne..."

,,Odpusť mi... to..."

Bylo poslední, co jsem řekla a co jsem také kdy slyšela.

Pak už jsem nic neslyšela.

Nic necítila.

Absolutní...

Nic...

.

.

.