E.L.I. Dark Fate (E.L.I. 2) ~ Loki FF

56. I miss her

ELI
,,Elizabeth... Eli... jak se cítíte...?"

,,Mrtvě..." pronesla jsem nepřítomně a vzpomněla jsem si na svůj poslední okamžik, kdy jsem vydechla.

,,Co prosím?" nechápal psycholog, který seděl na proti mě. Jak jsem se tu vzala? Proč sedím na křesle naproti cvokaři? Proč moje matka sedí v rohu opodál?

,,Tohle je posmrtný život?" hlesla jsem znova.

,,Slečno Johnes..."

,,Laufeyson!" vyjekla jsem ,,Mé jméno je Elizabeth Laufeyson-Stark." řekla jsem už o něco uklidněněji.

Má matka byla z toho všeho značně unavená.

,,Slečno... Eli... co si pamatujete?"

,,Smrt."

,,Čí smrt?"

,,Moji smrt. Já zemřela..."

,,A jak jste zemřela?"

,,Luskla jsem."

,,Luskla?" vysmál se mi psycholog ,,To jako takhle?" předvedl ,,Prostě jste luskla a zemřela?" vysmíval se mi dál.

,,Měla jsem ale na sobě všech šest kamenů nekonečna. Všechny jsem vás zachránila. I vás! Měli byste mi být vděční..." zasyčela jsem naštvaně.

,,Ovšem že." uculoval se cvokař a něco si zapisoval do svého notesu ,,Když jste sem ale přišla, říkala jste mi ještě, že jste Elizabeth JOHNES... Jak to, že je z vás najednou superhrdinka?"

,,Protože jsem zemřela. Mývala jsem sny, pak halucinace a nyní vím, že nejsem tím, čím jsem... jsem Dark Goddess... a nepotřebuji vaši pomoc. Ani pomoc kohokoliv jiného..."

<<<<>>>>

Loki
,,Jak se cítíš?" uslyšel jsem něčí hlas a dotek na mém rameni. Byl to Stark, který za mnou přišel.

Oba dva jsme tam tak stáli a koukali se na trávu a pak nakonec i na kamenný náhrobek, památku, co zbyla po naší milované Elizabeth Laufeyson-Starkové.

Nám oboum hrozně chyběla. Chyběla nám všem.

Z dálky jsem slyšel smích a jekot mých dětí. Pobíhali na hřbitově a hráli si spolu. Další z důkazů, že Elizabeth tady kdy byla. Že jsem si ji pouze a jenom nevysnil. Že jsem si nevysnil dokonalou holku, která mě milovala, štvala mě, provokovala, ale ze všeho nejvíce mě milovala.

Starkovi se odpověď nedostala. Neměl jsem chuť na ni odpovídat. Byl jsem to přeci jenom já, komu má milovaná žena zemřela v náručí.

,,Chybí mi..." pronesl jsem o několik set chvil později.

,,Jo... to mě taky." přidal se k truchlení i plechovka.

,,Pět let byla pryč a jakmile se vrátila, opět zemřela. Není to fér." pronesl jsem a klekl si k jejímu hrobu. Bylo to tak nedávno, kdy jsem ji naposledy políbil. Před dvěma týdny a stále moc jsem cítil prázdnotu ve svém srdci. Cítil jsem prázdnotu v posteli po mém boku. Cítil jsem prázdnotu pokaždé, když jsem se svými dětmi i se Starkovými snídal a hleděl na prázdnou židli naproti mě, která měla patřit mé ženě.

Ani za těch pět let jsem se s jejím odchodem nevyrovnal a rozhodně se s tím nechci vyrovnat dnes. Chci, aby se vrátila, chci jí tolik toho říci, chci jí říci o prvních slovech našich dětí, o tom, jak moc mi chyběla, o tom, jak jsem každou noc o ní snil, jak ji objímám, jak jí líbám, jak jsem s ní. Skoro vůbec nic mi po ní nezbylo. Nemusela totiž moc materialistické věci.

,,Willa Vise s Dany dovnitř. Až se vytruchlíš, přijď taky." nabídl mi Tony, sesbíral mi moje děti a společně s nimi vyrazili k chatě u jezera, kde jsme teď společně všichni bydleli. Já ale nadále zůstával nad Elizabethiným hrobem. Musel jsem jí tu udělat hezky.

Tohle by se jí snad mohlo líbit.

Pomocí iluze jsem ve větru vyčaroval okvětní lístky červených růží, které dopadaly na její kamenný hrob a zdobili jej. Věděl jsem, že by se jí to totiž líbilo.

Naposledy jsem se lehce usmál a zvedl jsem se. Nechtěl jsem odtud odcházet, ale měl bych se postarat o své děti. O památku Elizabeth Laufeyson-Starkové. Postarám se o to, aby její smrt nebyla zbytečná. Dokud budu žít a mé srdce bude bít, bude tu i Eli, která mě bude pronásledovat na mém každém kroku. Bude mě doprovázet kamkoliv, kam jenom přijdu. Protože dokud tady budu, bude tu zde i ona.