Little One

10. Jízda

Ráno mě probudil budík, který jsem rychle vypla a šla se připravit. Sice na dnešku nemělo být nic extra zajímavého ale těšila jsem se až uvidím lady.

Přišla jsem na snídani, kde už všichni čekali na jídlo. Jako vždy jsem se posadila vedle Susan, která vypadala dost natěšeně až jí řeknu o včerejšku. Počkala jsem až se začne jíst, aby se nám nevěnovalo tolik pozornosti a když se tak stalo mohla jsem spustit. ,,Včera mě vzala na zahradu, kde zase nechala připravit deku s vínem." Zašeptala jsem do jejího ucha. ,,A dál?"-,,No pak jsme se bavily o jejich sourozencích. Chtěla mi to nějak vysvětlit, jinak se nic víc nestalo." Podívala se na mne a zašklebila se. ,,Ty to říkáš jako kdyby to bylo normální. Říkám ti, že ta k tobě něco cítí." Jejímu tvrzení jsem se musela zasmát. ,,Blbost ona je úplně jinde než já." Odpověděla jsem. ,,Ty si myslíš, že tady s každým z nás rozebírá své rodinné vztahy? Holka tam je prostě něco víc a to mi nevymluvíš." Možná na těch slovech něco bylo. Chovala se ke mně jinak než k ostatním, říkala mi věci, které ostatním ne ale určitě to není nic vážného, teda alespoň z její strany ne.

Po snídani jsem si vyzvedla svůj seznam úkolu a vyrazila nahoru probudit paní. Tiše jsem vstoupila do pokoje a zavřela za sebou dveře. Přišla jsem k oknu, rozevřela závěsy a pozdravila. ,,Dobré ráno má paní." Otočila jsem se k její posteli a můj pohled se v tu chvíli hned spojil s párem zlatých očí. ,,Dobré ráno Rachel." Řekla ještě chraplavým hlasem ze spánku. Zvedla se, na sobě tentokrát bílou košili, která se až na barvu nelišila od ostatních. ,,Mám dnes namířeno do vesnice a chci, abys jela semnou." Oznámila mi velitelským hlasem. ,,Jistě pojedu ale mám tady své úkoly." Zvedla jsem seznam, kde bylo vše napsané. ,,S tím si nedělej starosti. Dám to za úkol jiné služebné. V deset hodin čekej v hale. Vezmi si na sebe nějaké šaty, které máš ve skříni. Připrav mi černé šaty." Řekla a zmizela v koupelně. Jako každé ráno jsem jí ustlala postel a na ni položila černé šaty, jak si přála.

Odešla jsem a svůj seznam odnesla tam odkud jsem ho vzala. Dívala jsem se na hodiny a bylo už něco po deváté, což znamenalo, že teď snídá paní a její dcery. Bylo to tak akorát na to jít se připravit.

Nechtěla jsem žádné luxusní šaty. Proto jsem se nakonec rozhodla pro čistě bíle bez krajky a výstřihu. Sahaly mi pod kolena, což bylo ideální. Nebudu jí dělat ostudu ale zároveň budu nějak vypadat. Bylo už třičtvrtě a já tam chtěla být radši dřív, takže jsem naposled zkontrolovala vzhled a vyrazila.

Lady Dimitrescu přišla jen o chvíli později než já. ,,Je tady někdo nedočkavý?" Zeptala se škádlivě. ,,Možná trochu, chtěla jsem tady být dřív." Na má slova pokývla hlavou a pokynula mi rukou ke dveřím. Venku na nás čekal kočár, vypadal opravdu luxusně to se muselo nechat. Nejdřív nastoupila lady a já hned po ní. Interiér byl prostorný, což se dalo čekat při velikosti mé paní. ,,Jedu si jen prohlédnout, jak vesnice vypadá, takže by to nemělo trvat dlouho." Informovala mě. Jen jsem pokývla hlavou a čekala až se kočár s koňmi rozjede.

Lady toho za cestu moc neřekla, což mi vůbec nevadilo. Nebylo to vůbec trapné ticho, obě jsme si užívaly jen své přítomnosti. Paní se dívala z okna a zkoumala své okolí. Občas si něco napsala na papír. Hádala jsem, že jsou to nějaké poznámky, co by se mohlo zlepšit a opravit. Najednou se ale kočár prudce zastavil. Už jsem se viděla na zemi ale velká ruka mě chytila a držela. Oddychla jsem si, narovnala se a podívala se na paní s vděčným úsměvem. Zvedla se a naštvaně se šla podívat co se děje a proč stojíme. Ještě než vystoupila podívala se na mne. ,,Zůstaň tady ano?!" Přikývla jsem. Lady pak vystoupila a zavřela za sebou dveře. Snažila jsem se poslouchat ale nic jsem nerozuměla, rozeznala jsem jen hlas lady Dimitrescu od naší kočí. Vše pak záhadně utichlo, skoro jako kdyby odešly. Nadskočila jsem, když se venku ozvala rána a pak zvuky lykanů. Stočila jsem se do jednoho rohu kočáru a snažila se uklidnit své nervy. Pazvuky byly hrozně hlasité a moc dobře jsem věděla, že to nemůže být nic jiného než lykani ale v tom všem se ozvalo nelidské zavrčení, které jim určitě nepatřilo. Strachy jsem se začala třást. Netušila jsem co nebo kdo ten zvuk mohl vydat ale přátelské to určitě nebylo.

Nevěděla jsem kolik času uběhlo než vše utichlo. Lady se ale stále nevracela. Sebrala jsem všechnu odvahu, kterou jsem mohla a vydala se ven. Při otevření dveří kočáru jsem uviděla tělo mrtvého lykana, měl několik velkých řezů. Vystoupila jsem ven a rozhlížela se po okolí, všude byla krev a mrtvá těla ale po mé paní nebylo ani stopy ani kočí nikde nebyla k nalezení. Procházela jsem okolo kočáru, když v tom se ke mně vrhl nějaký lykan. Couvala jsem, dokud jsem zády nenarazila do kočáru. Teď tady umřu. Byly slova, která se mi honila neustále hlavou. Nevěděla jsem co mám dělat. Utíkat nemělo cenu stejně by mě dohnal a bránit jsem se neměla jak. Byla jsem v pasti. Blížil se ke mně a cenil na mne své zuby. Pak se ale zase ozvalo to hlasité zavrčení. Strachy jsem zavrtěla oči a schoulila se na zem. Slyšela jsem jeho pazvuky, silné vrčení a...krákání vrány? Každou chvílí jsem čekala, že ucítím toho lykana u sebe ale nic takového se nestalo, místo toho jsem uslyšela ránu. Otevřela jsem oči a naskytl se mi pohled na mou paní, jak klečí na lykanovi a zabodává mu své drápy hluboko do těla, pak se ozvalo nehlasitější zavrčení při, kterém odletěli všichni ptáci v okolí.

Když s ním skoncovala postavila se a otočila se ke mně. Tvář měla od krve, tesáky jí trčely z pusy, v očích úplně vražedný pohled, drápy měla vytáhlé a taky celé od krve, nějaká byla i na jejich šatech. To ona musela dělat ten zvuk. Její pohled se ale úplně změnil, když spatřila mou uslzenou tvář a třesoucí tělo. ,,Proboha maličká. Říkala jsem ať zůstaneš uvnitř." Poslední větu zašeptala spíš pro sebe. Rychle zatáhla své drápy a vydala se ke mně. ,,Můžu se tě dotknout maličká?" Zeptala se něžně, když si klekla na zem. Neodpovídala jsem jí, místo toho jsem jí skočila do náruče. Bylo mi jedno, že budu celá od krve, chtěla jsem být v jejím bezpečném objetí. Lady mi položila ruce na záda a třela po nich nepravidelné kruhy, aby mě uklidnila. ,,Už jsem tady maličká. Je to dobré. Teď jsi v bezpečí." Šeptala mi do ucha. ,,Pusť se na chvíli potřebuju se podívat jestli jsi v pořádku." Já ji ale neposlechla jen jsem se k ní víc přitulila. Lady si jen povzdechla a pevněji mě chytila. Cítila jsem, jak se zvedá a mne stále drží ve své náruči jako malé dítě.

,,Lydie můžeš jít sem." Zavolala na naší kočí. ,,Lady mám jet zpět do hradu?" Ozvala se, když byla u nás. Netušila jsem, kde byla a ani mě to nezajímalo. ,,Ano." Byla jednoduchá odpověď mé paní. Obě nás usadila zpět do kočáru a čekala jsem, že mě položí vedle ale dál si mě držela u sebe. ,,Klidně spi maličká." Zašeptala a hlavu mi přitlačila k její hrudi. Nechtěla jsem jít spát ale z toho všeho, co se stalo jsem byla unavená, takže spánek na sebe nedal dlouho čekat. ,,Takhle to nenechám, neboj se maličká." Bylo to poslední co jsem slyšela, než jsem upadla do říše snů...

1266 slov
Jsem z téhle kapitoly úplně nadšená tak doufám, že se bude líbit. Další v pondělí.🫶🏻