Little One

1.Služka

*Píšu to jen, protože tuhle postavu absolutně miluju a chci na ni něco napsat. Většina příběhu bude psána z pohledu Rachel. *

O hradě Dimitrescu se vedlo několik pověstí, které si lidé vyprávěli. Ve vesnici nebyl nikdo, kdo by o tom hradě neslyšel. Pár jedinců se tam vydalo, aby se o tom přesvědčili na vlastní kůži ale nikdo je už nikdy neviděl. Sama jsem z toho hradu měla strach ale nějak mě fascinoval. Chtěla jsem vědět víc, a proto jsem se sama rozhodla vydat se tam. Věděla jsem, že už se odtamtud nedostanu živá ale co jsem mohla ztratit. Rodinu jsem neměla, nebo možná někde měla ale nikdy jsem je nepoznala, žádné přátele, prostě nic.

Cestu tam nebylo těžké najít, každý věděl kudy. Nebudu lhát vypadalo to děsivě a to jsem nebyla ještě ani tam. Hrad se tyčil vysoko nad vesnicí mezi mraky. Měla jsem strach ale prostě jsem tam chtěla. Jako kdyby mě k tomu místu něco přitahovala. Nakonec jsem se masivní bránou dostala až k předním dveřím. Celé to místo mělo strašně špatnou atmosféru. Ještě, aby ne když tady zemřelo tolik lidí. Bylo docela šero, což znamenalo, že cesta sem mi trvala déle než bych čekala. Najednou se ale začaly objevovat takzvaní lykani. Rychle jsem se přiblížila ke dveřím hradu a snažila se dostat dovnitř, což se mi nedařilo. Přiběhl ke mně jeden lykan a pustil se do mne. Snažila jsem se ho od sebe odstrčit ale marně. Svými drápy mi trhal oblečení. Spadla jsem na zem ke dveřím, které se najednou otevřely a mne popadly nějaké dvě ruce a táhly dovnitř.

Když jsem byla uvnitř dveře se zavřely a ten někdo mě otočil čelem ke němu. Byla to žena i když spíše dívka. Měla na sobě šaty s kapucí, hnědé vlasy a na bradě něco co vypadalo jako krev? Bože vážně to byla krev. Snažila jsem se od ní odplazit ale ona mě chytla za kotník a přitáhla zpátky k sobě. ,,Myslíš, že mi utečeš?" Řekla a vyloženě se mi vysmívala. V jedné její ruce držela srp, který mi přiložila ke krku. ,,Prosím nezabíjej mě." Prosila jsem o život. Srp začala tlačit víc na mé hrdlo a já cítila jak místy vytéká nějaká krev.

,,Cassandro nech toho." Najednou se odněkud ozval dunivý ženský hlas. Cassandra se ode mne odtáhla a ustoupila. Díky tomu jsem na schodech mohla vidět vysokou postavu. Když scházela dolu ke mně zjistila jsem, že musí měřit něco pod 3 metry, takže to znamenalo jen jednu věc. Musela to být Alcina Dimitrescu. Měla na sobě bíle šaty s velkým výstřihem, který nenechal moc na představivosti, celkově její křivky byly dokonalé. K šatům měla ještě na hlavě černý klobouk a na ruce rukavice stejné barvy. Vlasy měla černé, krátké a na konci byly zatočeny, oči ji zářily žlutě skoro až zlatě, měla lehký make-up a zářivě rudou rtěnku, která nešla přehlédnout, pleť měla bílou jako zeď. Byla krásná ale neuvěřitelně děsivá. ,,Můžeš jít Cassandro, já se o ni postarám."-,,Ano matko." Řekla dívka a odešla. Vysoká žena se na mne pak podívala a zářivě se usmála a díky tomu jsem mohla zahlédnout její tesáky. Mohla by být upír?...Ne to je blbost. ,,Co s tebou?...Jak se jmenuješ?" Zeptala se chladným hlasem. Asi jsem mlčela moc dlouho a jí se to nelíbilo. ,,Když se tě na něco zeptám očekávám odpověď." Zavrčela. ,,Rachel." Zašeptala jsem se strachem v hlase. ,,Tak Rachel co hledáš na mém hradě?" Optala se. ,,Nic konkrétního lady." Znovu jsem zašeptala a jednu ruku si položila na malý řez na mém krku. Ona si toho všimla a jazykem si olízla rty jako nějaké zvíře, které se chystá sníst svou kořist. Při tom si mě prohlédla ze shora dolu a já si uvědomila stav svého oblečení. Vše jsem měla potrhané a zakrvácené. ,,Zvedni se a pojď semnou." Řekla ledovým hlasem a vydala se někam nahoru. Zvedla jsem se a zasyčela bolestí, která mi prošla snad celým tělem. Rychle jsem to ale setřásla a šla za ní. Byl docela problém ji dohnat, přeci jen dělala mnohem delší kroky než já. Viděla jsem jak se sklání, aby prošla dveřmi do místnosti. Netušila jsem kam mě vede ale bylo lepší poslechnout ji než, abych ji naštvala.

Vešly jsme do místnosti, která vypadala jako její ložnice, protože vše bylo o dost větší než by být mělo. Většina nábytku byla nějak pozlacená a křičel z toho luxus. Lady Dimitrescu se posadila na židli a vytáhla ze stolu nějakou krabičku. ,,Pojď ke mně ošetřím ti ty rány." Řekla a já tupě stála a nevěřila jejím slovům. ,,Řekla jsem, aby si šla sem." Zase zavrčela skrz zuby. Teď jsem se rychle pohla směrem k ní. Ona mě opatrně chytila za ruku, kterou mi ošetřila a takhle pokračovala až se dostala na mou hruď. ,,Svlékni se." Nařídila. Váhala jsem ale její pohled mi stačil, aby mi došlo, že když to neudělám sama udělá to ona. Opatrně jsem si tedy stáhla triko. Lady si mě rychle prohlédla a pak začala opakovat celý proces. Během toho si mě lady neustále prohlížela, tedy hlavně má prsa v podprsence. Nebudu ale lhát, vůbec mi to nevadilo. ,,Mám pro tebe nabídku." Začala. ,,Vypadáš rozumně a líbíš se mi. Co kdybys dělala služku tady na hradě?" Zeptala se a já zůstala němá. Co když odmítnu? Zabije mě pak? ,,Ano nebo ne nic jiného slyšet nechci." Doplnila. ,,Ano lady Dimitrescu." Odpověděla jsem rychle. ,,Výborně." Řekla a postavila se do své plné výšky. Podívala jsem se nahoru a čekala na její další pokyny. ,,Ukážu ti tvůj pokoj." Řekla a vydala se ze dveří. Následovala jsem ji jako nějaké ztracené štěně.

Došly jsme do pokoje, který nebyl v úplně nejlepším stavu ale to se dá nějakým úklidem vyřešit. Byla tam velká postel, která vypadala jako nejlíp vypadající kousek nábytku tam. Stála tam i skříň, u které byly nějaké menší komody. Naproti dveřím byla dvě okna, která byla skoro od země až ke stropu. ,,Dneska se zabydli a zítra začneš. Ráno pro tebe přijde moje dcera Bela. Donese ti i nějaké pracovní oblečení. Pošlu sem služku, aby ti převlékla povlečení...A ještě jedna věc nikdy nechoď do sklepa a po desáté hodině nevycházej z pokoje."Pak už jen odešla a nechala mě tam samotnou. Čekala jsem všechno ale to, že tady skončím jako služka lady Dimitrescu ne...

1047 slov
Máme tady nový příběh doufám, že se bude líbit. Budu ráda za votes a názory.🫶🏻