Dvůr Noci a Naděje /Pomalé Vydávání/

3.

A teď laskavě tu fúrii," prohlásil hybernský král poté, co se dosmál.
Feyre otočila hlavu k Nestě, která ztichla. Kotlík se znovu zvedl.
Cassian se opět zazmítal a zhroutil se na podlahu, pak ale trhl rukou. Směrem k Nestě.
Zatímco Nestu vedli ke Kotlíku, a já se opatrně zvedala kvůli křídlům, Lucien svíral Elain v náručí.
Stráže přivlekly Nestu ke Kotlíku.
Sledovala jsem Feyre s Rhysem, kteří sdíleli bolest, a strach o své blízké, a jímž se pokoušeli vyhnout.
Nesta vzdorovala s každým krokem.
Neulehčovala jim to. Drápala, kopala a trhala sebou.
Jenže to nestačilo.
Přihlíželi jsme, když ji zvedli. Elain se stále chvěla, přestože byla zahalená do Lucienova kabátce, a on ji svíral v náručí, jakoby byla raněné ptáče, o něž se musí postarat. Neohlédla se na Kotlík za sebou, ani když Nestiny divoce kopající nohy rozrazily vodu.
Cassian se opět zazmítal. Roztrhaná křídla sebou škubala a rozstřikovala krev. Svaly se mu třásly. Při Nestině zuřivém křiku ztěžka otevřel rozostřené, nevidoucí oči v odpověď na jakési volání v krvi, na slib, který jí dal. Bolest ho ovšem znovu omámila.
Stráže Nestu ponořily až po ramena, ona však sebou škubala, i když voda šplíchala kolem. Zatínala jim nehty do rukou a ječela vzteky, plná vzdoru.
„Ponořte ji," sykl král.
Stráže jí s námahou zatlačily do útlých ramen a na hlavu se zlatohnědými vlasy.
Když jí strkaly obličej pod hladinu, Nesta se naposledy zazmítala a vytrhla ze sevření strážců dlouhou bledou paži.
S vyceněnými zuby ukázala prstem na hybernského krále.
Jediným prstem na něj vrhla kletbu a zatracení.
Příslib.
Když Nestě zatlačili hlavu pod vodu a silou jí stáhli ruku dolů, král Hybernu měl tolik rozumu, aby se zatvářil poněkud znepokojeně.
Temná voda se chvíli pohupovala a pak se hladina ustálila.
Feyre se vyzvracela na podlahu.
Strážci konečně nechali Rhysanda klečet vedle ní v rozlévající se kaluži Cassianovy krve a on ji k sobě přivinul, když se Kotlík znovu naklonil.
Vylila se z něj voda a Lucien zvedl Elain do náruče, aby ji nezkropila. Tamlinova pouta zmizela spolu s roubíkem. Vmžiku byl na nohou a zuřivě se obrátil ke králi. A Nesta ležela ochable na kamenných dlaždicích.
Poznali jsme, že se změnila.
Ať byla Elain stvořená jakkoli... Nesta byla jiná.
Ještě než se prvně nadechla, jsem poznala co je. A tak zatímco všichni pozorovali Nestu, a odhadovali kdo je, já nenápadně ustoupila blíž k Feyre a její rodině.
Nesta se nadechla, a když Feyre spatřila svou sestru, s novým druhem krásy a protáhlýma ušima... Když se ni Nesta podívala...
Zuřivost, moc, lstivost.
Pak ten výraz pominul a její tvář se zkroutila hrůzou a šokem. Nesta ale nezaváhala, nezastavila se. Byla volná - byla nespoutaná.
Vstala a přitom zakopávala na o něco delších, štíhlejších nohách. Strhla si roubík z úst...
Vrazila do Luciena, vytrhla mu Elain z náruče, a když klopýtl vzad, zaječela na něj: „Nech ji být!"
Elainina chodidla uklouzla na podlaze, Nesta ji všakdržela na nohou, přejížděla jí rukama po tváři, ramenou, vlasech a naříkala: „Elain, Elain, Elain."
Cassian se znovu pohnul. Pokusil se vstát, jít za Nestiným hlasem, zatímco držela Elain a dokola volala její jméno.
Elain však jen vyděšeně hleděla přes její rameno.
Na Luciena, jehož tvář dokázala konečně vnímat.
Její tmavě hnědé oči se upřely do rudohnědého a kovového oka.
Nesta stále plakala, zuřila a prohlížela Elain...
Lucien spustil ruce k bokům.
Hlas se mu zlomil, když Elain zašeptal: „Jsi moje družka."