Dvůr Noci a Naděje /Pomalé Vydávání/

10.

Pohled Feyre
Předtím jsem si to raději ani nepředstavovala. Tu chvíli, až budu znovu stát v předsíni obložené dřevem. Až uslyším křik racků kroužících vysoko nad Velarisem, ucítím pach Sidry klikatící se srdcem města a na zádech mě zahřeje teplo slunce, které bude proudit dovnitř okny.
Mor nás tam přenesla všechny a teď stála lehce udýchaná vedle mě, zatímco jsme sledovali Luciena, jak se rozhlíží kolem.
Jeho kovové oko se otáčelo a druhé ostražitě přelétalo po pokojích, po stranách předsíně, jídelně a obývacím pokoji s výhledem na dvorek před domem a ulici, potom po schodech vedoucích do poschodí a do chodby ke kuchyni a zahradě.
Nakonec se zahleděl na zavřené dveře hlavního vchodu, za kterými čekalo město.
Cassian se postavil vedle zábradlí a založil si ruce na hrudi s nadutostí, která jak jsem věděla, nevěstila nic dobrého. Azriel zůstal po mém boku a kolem kloubů prstů se mu ovíjely stíny. Jako by boje se syny vladařů byly jejich denním chlebem.
Zajímalo by mě, jestli si Lucien uvědomoval, že první slova, která pronese, budou jeho zkáza, nebo spása. Říkala jsem si, jakou roli v tom sehraju já.
Ne, rozhodnutí bylo na mně.
Byla jsem vladařka a jako taková jsem stála nad ostatními, i nad svými přáteli.
Bylo na mně rozhodnout, jestli Lucienovi ponechají volnost.
Jejich obezřetné mlčení však bylo dostatečně výmluvné. Ať o svém osudu rozhodne sám.
Nakonec se Lucien podíval na mě. Na nás.
„Z ulice slyším dětský smích,“ řekl.
Zamrkala jsem. Pronesl to s takovým… tichým překvapením. Jako by ten zvuk neslyšel už dlouhý, předlouhý čas.
Chystala jsem se mu odpovědět, ale někdo promluvil místo mě.
„To, že to po útoku Hybernu vůbec dokážou, je důkazem toho, jak tvrdě lidé ve Velarisu pracovali na obnově města.“
Vmžiku jsem se otočila a spatřila jsem Amren, jak vychází z vedlejší místnosti, kde seděla v plyšovém křesle, které skrylo její drobné tělo.
Vypadala úplně stejně, jako když jsem ji viděla naposledy. Stála tenkrát právě tady v předsíni a varovala nás, abychom se v Hybernu měli na pozoru. Krátce zastřižené uhlově černé vlasy se jí leskly ve slunečních paprscích a její stříbřité nadpozemské oči byly nezvykle jasné, když se upřely do mých.
Útlá žena sklonila hlavu. Jen stěží bych mohla očekávat větší projev poslušnosti patnáct tisíc let staré bytosti vůči nově jmenované vladařce.
A přítelkyni. „Vidím, že sis domů přivedla nové zvířátko,“ prohlásila a znechuceně nakrčila nos.
Do Lucienových očí se vloudilo cosi jako strach, jako kdyby i on odhalil stvůru, jež se skrývala za Amreninou půvabnou tváří.

Podle všeho o ní už něco zaslechl, protože než jsem je stihla představit, Lucien se jí uklonil, a to pěkně hluboce. Cassian si pobaveně odfrkl a já na něj vrhla varovný pohled.
Amren se mírně pousmála. „Vidím, že už jsi vycvičený.“
Lucien se napřímil, jako by stál před rozevřenými čelistmi nějaké obrovské kočky z planin, kterou nechtěl vydráždit prudkými pohyby.
„Amren, tohle je Lucien… Vanserra.“
Lucien ztuhl. „Nepoužívám jméno svého rodu.“ S dalším pokývnutím Amren vysvětlil: „Lucien postačí.“
Napadlo mě, jestli to jméno přestal používat ve chvíli, když přestalo bít srdce jeho milenky.
Amren si zaujatě změřila jeho kovové oko. „Výborná práce,“ poznamenala a pak si prohlédla mě. „Vypadá to, že ses někomu dostala do spárů, děvče.“
Rána na předloktí se mi konečně zahojila, i když po ní zbyla ošklivá rudá jizva.
Řekla bych, že můj obličej nevypadal o moc lépe. Než jsem jí stihla odpovědět, Lucien se zeptal: „Kde to jsme?“
Všichni jsme se na něj podívali. „Doma,“ vysvětlila jsem. „Tohle je můj domov.“
Viděla jsem, jak si všímá detailů. Toho, že tu není tma. Nikdo tu nekřičí.
Namísto pachu krve a rozkladu se tu vznáší vůně moře a citrusů. A děti tam venku se nepřestávají smát.
Největší tajemství v dějinách Prythianu.
„Tohle je Velaris,“ vysvětlila jsem. „Město hvězdného svitu.“
Ztěžka polkl. „A ty jsi vladařka Nočního dvora.“
„To tedy je.“
Srdce mi přestalo bít, když jsem za sebou zaslechla ten ležérní hlas.
Poté jsem zachytila jeho vůni a ta mě probudila. Moji přátelé se začali usmívat.
Otočila jsem se.
Rhysand se opíral o zárubeň dveří obývacího pokoje, ruce měl zkřížené, po křídlech nebylo ani vidu a na sobě měl jako obvykle dokonale čistou černou kazajku a kalhoty.
Jakmile se jeho fialové oči setkaly s mými a ten známý polovičatý úsměv povadl…
Přestala jsem se ovládat. Z úst mi vyklouzl tichý nakřáplý zlomený zvuk.
Rhys ke mně vykročil, ale mně nohy vypověděly službu. Koberec v předsíni ztlumil náraz, když jsem klesla na kolena.
Zakryla jsem si tvář dlaněmi, když na mě dopadl celý uplynulý měsíc.
Rhys si klekl přede mě a jeho kolena se dotkla mých.
Něžně mi stáhl ruce z obličeje. Se stejnou něhou uchopil mou tvář do dlaní a setřel mi slzy.
Bylo mi jedno, že nás ostatní pozorují. Zvedla jsem hlavu a spatřila jsem radost, starostlivost a lásku zářící v jeho nevšedních očích.
Rhysovi na tom nesešlo o nic víc, když broukl „Má lásko“ a políbil mě.
Sotva jsem mu stihla zajet rukama do vlasů, už mě zvedl v náručí a jediným plynulým pohybem se postavil. Odtáhla jsem svá ústa od jeho a letmo se ohlédla k pobledlému Lucienovi, ovšem Rhysand bez jediného pohledu na naše společníky řekl: „Běžte se na chvíli někam zabavit.“
Nečekal, aby se přesvědčil, že ho poslechli.
Přenesl nás do poschodí a jistým, rychlým krokem se vydal chodbou. Nakoukla jsem do předsíně právě včas, abych viděla, jak Mor popadla Luciena za paži, kývla na ostatní a všichni zmizeli.
„Chceš probrat, co se stalo na Jarním dvoře?“ zeptala jsem se ochraptěle a prohlížela jsem si tvář svého druha.
V jeho hlase nezazněl náznak pobavení. Nic než divoké zaujetí, s nímž sledoval každý můj nádech. „Nejdřív bych se raději věnoval jiným věcem.“
Odnesl mě k nám do ložnice, která byla kdysi jeho pokojem, ale teď byla plná našich věcí. Byla přesně taková, jako když jsem ji viděla naposledy: obří postel, k níž teď Rhys kráčel, dvě šatní skříně, psací stůl u okna s výhledem do zahrady, která byla plná fialových, růžových a modrých květů mezi bujnou zelení.
Čekala jsem, že mě Rhys položí na postel, jenže se zastavil v půli pokoje a vítr postříbřený hvězdami za ním s cvaknutím zavřel dveře.
Rhys mě pomalu postavil na plyšový koberec a bezostyšně mě přitom nechal sklouznout dolů po svém těle. Jako by nedokázal odolat a musel se mědotýkat a pouštěl mě jen nerad, stejně jako já jeho.
Všude, kde jsem cítila jeho tělo, jsem vnímala jeho teplo, pevné svaly a to, jak je skutečný… Vychutnávala jsem si to. Se sevřeným hrdlem jsem mu položila ruku na vypracovanou hruď a dunivý tlukot jeho srdce pod černou kazajkou zněl jako zvon pod mou dlaní. Byl to jediný náznak proudu emocí, který ho strhával, když mi dlouze a mazlivě přejel rukama po pažích a uchopil mě za ramena.
Jeho prsty mě hladily v něžném rytmu skrz špinavý oděv, zatímco si prohlížel mou tvář.
Byl krásný. Ještě krásnější než v mých vzpomínkách a snech během týdnů prožitých na Jarním dvoře.
Dlouhou chvíli jsme vnímali pouze vůni jeden druhého. Dlouhou chvíli jsem ji dokázala jen vdechovat hluboko do plic a nechávat ji, aby se usadila v mém nitru. Zatnula jsem prsty do jeho kazajky.
Druh. Můj druh.

Pohled Lii
Poté, co jsme se přemístili z tréninku do Domu, zarazilo nás ticho.
Velice nezvyklé ticho, pro tento dům. Tak počkat. Takové ticho tu je jen tehdy, až se vrátí Feyre, protože se s Rhysem budou vítat po dlouhé době co se neviděli. V ten moment, jsem si vrazila pomyslnou facku, a zrudla studem. Rychle jsem se otočila na patě, a bez jediného pohledu na Cersiana, jsem utekla do srdce města, najít ostatní.

Takže, další kapitola je na světě. Výjimečně vychází už v pondělí, protože v pátek mám nabitý den. Ale to asi všichni. Tímto bych Vám chtěla popřát Šťastné Vánoce, a užijte si Silvestra.
Vaše ß. (Elis)

P. S. Na Štědrý den, bych vydala dvě kapitoly. Ovšem uvidím, jak to budu stíhat.