Dvůr Noci a Naděje /Pomalé Vydávání/

8.

Já se učila létat, Rhys dělal všechno možné, jen aby nemusel přemýšlet nad Feyre, Mor pendlovala z Velarisu do domu Větru, z domu na dvůr Nočních můr, a odtud zpět do Velarisu, Amren se mordovala s knihou, Azriel s Cassianem se léčili, a Cersian byl strašně frustrovaný.

Cersian
Když jsem ji poprvé spatřil, jako první mě zaujala její křídla, která ač se mým dost podobala, byla jiná, stejně jako ona sama. Její křídla tolik podobná letcům v oblacích, výška a drobnost těla, která je překvapením pro okřídlený národ. Kaštanové vlasy splývající do pasu, malinová ústa, drobný nos, a ty oči. Nádherné oči, ve kterých se zračila zvláštní křehkost a bolest. Její oči...stokrát se mých dotkli. Jen nikdy mi neodpověděla ona. Vždy někdo jiný mluvil za ni. Nevadilo mi to. Zpočátku...

Na naši první lekci nikdy nezapomenu. Když se snažila splnit, základ pro let, který jsem jí zadal, začal foukat silnější vítr. Který by byl v pořádku, i s roztaženými křídly, ale pro ni to bylo zřejmě moc silné, protože ji vítr vyzvedl, a kdybych ji hned nezachytil, unesl by ji velmi vysoko. Zbytek cvičení, jsem musel dávat pozor, protože by jinak uletěla. Druhý den, jsem už přinesl lano, protože jsem si všiml, že jí vadí jakýkoliv dotek, pokud o něm neví. Ovšem ze začátku, než jsem vysvětlil k čemu lano slouží, byla v jejích očích panika, strach a bolest, které jsem nerozumněl. A tak jsem se jí poté snažil rozesmát, nebo aspoň, aby ztratila slovíčko, a řekla mi cokoliv co by chtěla. Jenže nepromluvila. Ani další dny poté. A jak jsem si později všiml, tak nemluvila s nikým. Mnohdy to vypadalo, že chce něco říct, jenže než to stihla, jakoby si něco uvědomila, a znovu zavřela ústa. Den ode dne, kdy jsem neznal její příběh mi bylo hůř, protože ona mi ho říct nemohla, a když už někdo mohl, tak zase rychle odešel, než jsem se stačil zeptat

Azriel
Štvalo mě to. Všechno, co se poslední dobou stalo, ale nemohl jsem s tím nic udělat. Mohl jsem jen ležet a čekat, než se uzdravím. Nejvíc ze všeho, mě štvalo to, že jsem ani jednou jedenkrát neviděl Liu. Lia, je paprsek světla, který pronikl do mého života plného bolesti, jizev a tmy. Světlo, které mi ukázalo barvy. Světlo, po kterém jsem tak dlouhou toužil. A naději...

Tak panstvo, tohle byla kraťounká kapitola, z pohledu našich rytířů, kteří budou bojovat o srdce dámy. Já vím, těšili jste se na delší, ale sami víte jak moc je vyčerpávající se učit, psát a to nepočítám akce, které se najednou přiženou, a vy nevíte co s nimi. Příští týden by už mohla vyjít delší kapitola, ale nic neslibuju, protože nejsem vědma, tak nevím, jak to všechno bude.
Vaše ß. (Elis)

/\
|
|
|

P. S. Nahoře je představa Lii.