Dvůr Noci a Naděje /Pomalé Vydávání/

12.

Pohled Lii
Rhys to pronesl tak mírným tónem, že Feyre okamžik trvalo, než pochytila smysl jeho slov.
Lucien jen přešlápl. Měl se na pozoru a zvažoval Rhysovu hrozbu. Nakonec jen zamumlal: „Zdá se, že je za tím delší příběh.“
Chytrá odpověď. Z Rhysovy tváře se vytratila zuřivost a Cassian s Azrielem s lehkou úlevou svěsili ramena. I Cersianovi, který seděl spolu se mnou napjatě za stolem, spadlo to napětí z ramen.
Feyre si s Rhysem, který zvedl obočí, vyměnila zvláštní pohled.
„Chci navštívit své sestry a kamarádku nahoře v Domě,“ oznámila Lucienovi a ten na ni prudce upřel oči a to z kovu se přimhouřilo a otočilo. Nevesele  se usmála. „Chtěl bys jít se mnou?“
Lucien zvážoval její nabídku a čtveřice mužů, spolu se mnou pozorovala každé jeho mrknutí a nadechnutí.
Nakonec jen přikývl. Další moudré rozhodnutí. V tu chvíli, jsem hlasitě odsunula židli, abych na sebe upoutala pozornost. ,,Ahoj, Feyre."
,,Kdo jsi? A co tady děláš?" řekla poněkud zmateně. ,,Copak jsem se tolik změnila, že mě nepoznáváš, má drahá přítelkyně?" Zatímco Feyre přemýšlela, kde mě viděla, a já pozorovala její emoce v tváři, jsem si uvědomila, že jsem se prozradila. Bohužel už bylo pozdě cokoliv měnit. Náhle se Feyřina tvář projasnila uvědoměním, kdo před ní stojí. ,,Lio?" zašeptala se slzami v očích. Jen jsem kývla s radostí, že mě poznala, když se najednou rychle pohnula, a začala mě svírat v obětí.
Za pár minut, když jsem jí řekla vše podstatné, jsme už byli pryč. Spěšně Luciena zavedla na střechu a přitom mu ukázala dům.
Azriel a Cersiana nás opustili, jakmile jsme vzlétli na oblohu, s tím, že musí vyřešit jistou naléhavou záležitost. Věděla jsem, kam musí jít, a taky, že naši záležitost, vyřešíme později.
Věci se skutečně daly do pohybu a my spřádali plány.
Cassian tedy vynesl Luciena, který zachovával kamenný výraz, na nebe, Rhys popadl Feyre do náručí a s grácií s ní vzlétl do bezmračné modři. Já se nadechla, a opatrně vzlétla. Letěla jsem o dost pomaleji, ale není se čemu divit, když létám teprve chvíli. (Prosím nedivte se, že Lia už létá, ale vzhledem k ději, a taky tomu, že létání má vlastně vrozené, to tak být musí. Vím, že Feyre to trvalo dýl, ale ona to má trochu jinak než Lia.)
S každým úderem křídel, jsem byla jistější, a nebála jsem se. Je to přeci jen něco jiného létat nad městem, které je plné víl, než létat v pustině s jedním svědkem.
Přesto mě každé máchnutí křídel nešlo k Domu větru.
Dům větru byl vytesaný do rudé skály zahřáté sluncem na stolových horách
vypínajících se nad krajem města. Vybíhaly z něj nesčetné balkony a nádvoří, které čněly nad tisíc stop dlouhým svahem táhnoucím se do hloubi údolí. Klikaté ulice Velarisu končily přímo u obří horské stěny a v zatáčkách vedly k Sidře, která se v poledním slunci třpytila jako zářivá stuha.
Ostatní už přistáli na verandě, za níž se nacházela naše oblíbená jídelna, když jsem teprve přilétala. Cassian se snesl s Lucienem za Feyre a Rhysem. Feyre potřásla hlavou a upravila si cop a uhladila pramínky, které jí uvolnil slabý vítr, jež pravděpodobně Rhys při letu nechal proniknout svým štítem.
Lucien beze slova přešel k zábradlí a zadíval se na město. Feyre se ohlédla přes rameno na čekajícího Rhyse a Cassiana. Rhys zvedl obočí a pichlavě usmál.
Nevěřícně se na něj podívala a zamířila k Lucienovi. To, že Rhys broukl ke Cassianovi a ke mně, že si v jídelně dáme něco k pití, bylo jediným náznakem, že odcházíme. Jen to a téměř neslyšný zvuk otvíraných a zase zavíraných skleněných dveří vedoucích do jídelny.
Feyre došla k Lucienovi. Vítr si pohrával s prameny vlasů, které mu vyklouzly z ohonu v týle.
Pověděla mu o tom. O tom všem.
Netušila jsem, kolik času uběhlo, než domluvili, ačkoli Rhys a Cassian tu chvíli využili k tomu, aby si na nechráněné balkonové římse bez jakýchkoli rozpaků nahřívali křídla na slunci. Své vyprávění zakončila v Hybernu, v den, kdy se vrátila na Jarní dvůr.
Rozhostilo se ticho a my jsme odešli, protože jsme porozuměli emocím, jež se odrážely v Lucienově oku, i dlouhému povzdechu, který mu unikl. Ještě chvíli si povídali, když ho Feyre pohladila po rameni, a pomalu zamířila do šera Domu.
Rhys dal Nestě a Elain propojené pokoje s výhledem na město, řeku a hory v dálce za nimi.
Nestu jsme našli v rodinné knihovně.
Když jsem spolu s Rhysem, Cassianem a Feyre jsem scházela po schodech v přítmí chodeb z rudého kamene, na Cassianovi bylo znát napětí, jako by v sobě skrýval šelmu připravenou k útoku. Provázelo nás šelestění jeho křídel a tlumené kvílení větru, jenž lomcoval okny. Cassian byl s každým krokem směrem ke dveřím knihovny napjatější.
Hned jsme zahlédli Nestu schoulenou v křesle s knihou na kolenou.
Vypadala nenuceně. Možná uvolněně.
Zdála se být naprosto spokojená, že je sama.
Jakmile naše boty zavrzaly na kamenné podlaze, vmžiku byla na nohou, strnule se napřímila a s tlumeným klapnutím knihu zavřela.
Nesta byla jako lidská žena půvabná.
Jako vznešená víla byla čarokrásná.
Podle toho, jak vedle mě Cassian nehybně stál, jsem měla dojem, že si možná myslí to samé.
Měla na sobě cínově šedé šaty jednoduchého střihu, ovšem z jemné látky.
Vlasy si svázala do copu stočeného kolem hlavy, čímž vynikl její dlouhý bledý krk – krk, k němuž Cassian sklouzl zrakem a pak se rychle odvrátil, když si nás změřila pohledem a řekla k Feyre: „Vrátila ses.“
Ten účes skrýval špičky jejích uší, ale nadpozemská elegance, s níž k nám vykročila, se utajit nedala. Nesta znovu upřela pohled na Cassiana a dodala: „Co chceš?“ „Aspoň že něco se na tobě se smrtelností nezměnilo.“ řekla Feyre.
Nestin pohled byl vysloveně ledový. „Má vaše návštěva nějaký důvod, nebo si mohu dál číst?“
Rhys ji pohladil po ruce, aby ji mlčky ukonejšil, ovšem jeho výraz byl tvrdý jako kámen a pobavený ještě méně.
Cassian si to však se samozřejmostí nakráčel k Nestě a na tváři se mu objevil pokřivený úsměv. Nesta tam ztuhle stála, když zvedl knihu, přečetl si název a uchechtl se. „Kdo by řekl, že máš slabost pro milostné románky?“
Nesta ho zpražila nenávistným pohledem.
Cassian zalistoval knížkou a nevzrušeně k ní prohodil: „O moc jsi, Feyre, nepřišla, zatímco jsi ničila naše nepřátele. Většinou to tu vypadalo takto.“
Nesta se na ni bleskurychle otočila. „Ty… ty jsi to dokázala?“
Odpověděla jí se zatnutými zuby: „Uvidíme, jak to dopadne. Postarala jsem se, aby Ianthe trpěla.“ Do Nestiných očí se vkradl hněv a strach a ona dodala:
„Ale ne dost.“
Krátce pohlédla na její ruku, na tu, kterou namířila na krále Hybernu.
„Ptám se znovu: Proč jste tady?“ Vytrhla knihu Cassianovi, který jí to dovolil, ale zůstal stát vedle ní a sledoval každý její nádech a mrknutí.
„Chtěla jsem vás vidět,“ odpověděla tiše. „Zjistit, jak se vám daří.“
„Zjistit, jestli jsem přijala svůj osud a jsem vděčná za to, že jsem jednou z nich?“ „Jsi moje sestra. Viděla jsem, jak ti ublížili. Chtěla jsem se přesvědčit, že jsi v pořádku.“
Tiše a hořce se zasmála. Potom se však otočila ke Cassianovi, změřila si ho, jako by byla královna usazená na trůně, a pak nám sdělila: „Co mi na tom záleží?
Budu navěky mladá a krásná a nikdy se nebudu muset vrátit k těm pochlebovačným bláznům za zdí. Budu si moct dělat, co chci, protože tu
očividně nikdo nedbá na pravidla, slušné chování ani na tradice. Možná bych ti měla poděkovat, že jsi mě do toho zatáhla.“
Rhys Feyre položil ruku na záda, než její slova vůbec našla terč.
Nesta si ironicky odfrkla. „O mě starost mít nemusíš. Já toho na druhé straně zdi ztratila právě tak málo, jako můžu ztratit tady.“ Její tváří se mihl nenávistný výraz. Nesta zasyčela: „Elain nevychází z pokoje. Neustále pláče. Nejí, nespí ani nepije.“
Rhys sevřel rty, ale pak namítl: „Stále dokola se vás ptám, jestli nepotřebujete…“
„Proč bych měla komukoli z vás, “ to poslední slovo bylo určené Cassianovi a bylo v něm tolik jedu jako v zubech chřestýše, „Dovolit se k ní přiblížit? Je to jen naše věc.“
„Je tu Elainin druh,“ řekla.
Věděla jsem, že Feyre udělala chybu, když pronesla ta slova v Nestině přítomnosti.
Dočista zesinala zlostí.
„Nic takového není,“ zavrčela a přišla ní tak blízko, že mezi ně Rhys vyčaroval štít.
„Jestli k ní toho víláka přivedeš, postarám se…“
„O copak?“ odvětil sladce Cassian, který ji následoval poklidným krokem, když se zastavila tak pět stop od Feyre. Nesta se vztekle obrátila a on jenom povytáhl obočí. „Nechceš, abych tě cvičil, takže bys v boji proti němu nebyla moc platná. Nechceš mluvit o své moci, takže rozhodně nebudeš moct použít ani ji. Navíc…“
„Sklapni,“ obořila se na něj jako císařovna na dobyvačné výpravě. „Řekla jsem ti, ať mi dáš pokoj, a jestli se…“
„Pokud se budeš stavět mezi muže z vílího rodu a jeho družku, Nesto Archeronová, poznáš následky na vlastní kůži.“
Nesta roztáhla chřípí. Cassian ji však znovu obdařil polovičatým úsměvem.
„Jestli se na to Elain necítí, tak se s ním nemusí setkat,“ vložila jsem se do toho. ,,Ty se do toho nepleť!" utrhla se i na mě Nesta. „Nebudu ji k tomu setkání nutit, jenže on by si ji přál vidět, Nesto. Zeptám se jí na to jeho jménem, ale rozhodnutí ponechám na ní.“  dopověděla to za mě Feyre.
„Ten vílák nás prodal Hybernu.“
„Je to podstatně složitější.“
„No, rozhodně to bude podstatně složitější, až se otec vrátí a zjistí, že jsme zmizely. Jak mu to všechno hodláš vysvětlit?“
„Vzhledem k tomu, že se nám za ty měsíce na světadílu ještě neozval, budu si s tím lámat hlavu později,“ vrátila jí to.
Nesta pouze zavrtěla hlavou a obrátila se ke křeslu a své knize. „Je mi to jedno.
Dělej, jak myslíš.“
Rhys krátce kývl na mě a Cassiana a mlčky nám dal na srozuměnou, že je čas odejít. Feyre se vydala za námi a potichu řekla: „Je mi to líto, Nesto.“
Neodpověděla, jen se ztuhle posadila do křesla, zvedla knihu a vytrvale nás přehlížela. Na Feyre bylo doslova vidět, jak moc jí chování městy bolí.
Pokoje byly zalité sluncem.
Závěsy byly roztažené, jak jen to šlo, aby dovnitř pronikalo co nejvíc slunečního světla.
Jako kdyby temnota byla odpudivá a bylo třeba ji zahnat.
Elain seděla v malém křesle zády k nám před nejjasnějším oknem.
Zatímco Nesta mlčela spokojeně, než jsme k ní přišli, Elainino mlčení bylo…
prázdné.
Zbavené emocí.
Vlasy měla rozpuštěné. Ani si je nezapletla, a na sobě měla měsíčně bílý hedvábný župan.
Když jsme vešli, neohlédla se, nepromluvila ani sebou netrhla.
Její až příliš hubené ruce spočívaly na opěradlech. Na prsteníčku dosud měla zásnubní prsten.
Její pokožka byla bledá, až v ostrém světle připomínala čerstvě napadaný sníh. Feyřina tvář se stáhla prudkou bolestí.
Zůstali jsme s Cassianem a Rhysem u dveří.
Obešla křeslo a zatajila dech.
Elain na Feyre nereagovala, ani když ji tiše oslovila: „Elain?“
Neodvážila se jí dotknout.
„Vrátila jsem se,“ dodala chabě. Zbytečně.
Odpověděla pouze: „Chci domů.“
Zavřela oči a řekla zmučeným hlasem. „Já vím.“
„Hledá mě,“ špitla.
„Já vím,“ zopakovala.
„Příští týden jsme se měli brát.“
Feyre si položila ruku na hrudník, jako by tím dokázala zastavit trhlinu, která se v ní vytvářela. „Je mi to líto.“
řekla jí. „To říkají všichni.“ Pohladila palcem prsten. „Ale tím se nic nespraví, že ne?"
Najednou u ní stál Rhys a chytil jí paží kolem pasu. „Můžeme ti něco obstarat, Elain?“ Promluvil s takovou něhou, že to bylo až k nesnesení.
„Chci domů,“ zopakovala.
Odvrátila se, a připravená utéct a dočista se zhroutit v nějaké jiné místnosti, v jiné části domu. Najednou, ale  Lucien stál ve dveřích.
Podle zoufalství v jeho výrazu jsme poznali, že slyšel každé slovo. Viděl, slyšel a cítil prázdnotu a beznaděj, která z ní sálala.
Elain byla vždycky laskavá a milá. Byl to jistý druh síly. Lepší síly, s níž dokázala pohlížet na krutost světa, a přesto se stále dokola rozhodovat, že bude milovat a bude přívětivá. Vždycky byla plná světla.
Možná proto teď ponechávala všechny závěsy roztažené. Aby naplnila prázdnotu, která panovala tam, kde kdysi bylo všechno to světlo.
Kde nyní nic nezůstalo.