Dvůr Noci a Naděje /Pomalé Vydávání/

5

Feyre se úpěnlivě zadívala na Rhyse. Něco se jí zračilo v očích, jako nějaká prosba. „Nenech ho, aby mě odvedl,“ zaštkala znovu. „Nechci se tam vrátit.“
Když pohlédla na Mor, na slzy, které jí stékaly po tvářích, když pomáhala Cassianovi na nohy, došlo ji, že ví, o co jde. Slzy ale zmizely a vystřídala je lítost nad Cassianem, když se s nenávistným, zhrozeným výrazem obrátila k Rhysandovi a obořila se na něj: „Co jsi udělal tomu děvčeti?“
Rhys tázavě naklonil hlavu. „Jak se ti to povedlo, Feyre?“ Byl celý zalitý krví.
Zavrtěla hlavou. Královny rychle ustoupily a jejich strážci mezi nimi vytvořili zeď.
Tamlin ji bedlivě pozoroval a Lucien stejně tak.
Potom se otočila ke králi. Usmíval se prohnaně jako kočka.
Feyre ale řekla: „Zruš to pouto.“
Do Rhysanda jako by udeřil blesk.
Rozběhla se ke králi a kolena ji musela zabolet, když padla na podlahu před jeho trůnem. „Zruš to pouto. Tu dohodu, to… to pouto, které mě k němu váže jako k mému druhovi. Přinutil mě k tomu, přinutil mě to odpřisáhnout…“
„Ne,“ zarazil ji Rhysand.
Ona ho však ignorovala. „Udělej to,“ prosila snažně krále. „Já vím, že to dokážeš. Jen mě osvoboď. Osvoboď mě od toho.“
„Ne,“ okřikl ji Rhysand.
Tamlin však těkal očima mezi nimi a ona se na něj podívala, na vladaře, jehož kdysi milovala, a zašeptala: „Už ne. Už žádné zabíjení – žádné vraždění.“ Vzlykala skrz zatnuté zuby. Pak se ohlédla na mě, a na své sestry. „Už ne. Vezmi mě domů a nech je jít. Pověz mu, že to je součástí dohody, a nech je jít. Ale už žádné krveprolití, prosím.“
Cassianovi každý pohyb působil bolest, ovšem zvedl se dost na to, aby se na ni mohl podívat zpoza roztrhaného křídla, a v jeho bolestí zastřených očích se mohlo jakési pochopení, které spatřilo jen málo z těch, co byli v sále.
Obrátila se k Tamlinovi. „Už ne.“ Jeho zelené oči se upřely do jejích. „Vezmi mě domů.“
Tamlin s rozhodností sdělil králi: „Nech je jít, zruš její pouto a tím to skončíme. Její sestry půjdou s námi. Už jsi zašel příliš daleko.“
Jurian začal něco namítat, jenže král odvětil: „Tedy dobrá.“ „Ne,“ zopakoval Rhys a to bylo vše, co řekl.
Tamlin se na něj utrhl: „Je mi u prdele, jestli je tvojí družkou. Je mi u prdele, jestli si myslíš, že na ni máš právo. Je moje – a jednoho dne ti splatím veškerou bolest, kterou kvůli tobě prožila, veškeré utrpení a zoufalství. Jednoho dne se třeba rozhodne, že si přeje tvou smrt, a já jí s radostí vyhovím.“
Rhys ji propichl pohledem. „Nedělej to.“
Feyre ale před ním ustupovala, dokud nevrazila Tamlinovi do hrudi. Jeho ruce ji uchopily za ramena. „Udělej to,“ vyzval krále.
„Ne,“ vyhrkl Rhys znovu a zlomil se mu hlas.
Král však ukázal prstem a ona vykřikla.
Tamlin ji uchopil za paže, zatímco křičela a křičela bolestí.
Rhysand se s řevem zmítal na zemi. Křičel a volal její když se zmítala a štkala. A pak bylo ticho. Ticho, které řve, a rve duši na cáry.

Omdlela.
Než otevřela oči, uběhlo pouhých pár minut. Mor vlekla pryč Rhyse, který na zemi lapal po dechu a s vytřeštěnýma očima zatínal ruce v pěst a zase je roztahoval.
Tamlin jí z levačky strhl rukavici.
Pod ní se objevila čistá, holá kůže. Tetování zmizelo.
Feyre nepřestávala vzlykat a Tamlin ji objal.
Mor pustila límec Rhysandova kabátce a Rhys se odplazil – odplazil zpět k Azrielovi a Cassianovi. Jejich krev mu potřísnila ruce i krk, když se skrz ni vlekl.
Král na něj pouze mávl rukou. „Můžeš jít, Rhysande. Jed z těla tvého přítele vyprchal, obávám se však, že křídla toho druhého jsou poněkud nepoužitelná.“
Podívala jsem se – jen jednou – na nás a na Rhyse s Mor, Azrielem a Cassianem.
Celou dobu jsme z ní nespouštěli zrak. Chápali jsme slzy, které mi kanuly po tváři, když se s námi neslyšně loučila.
Potom se Mor hbitě jako zmije přenesla k Lucienovi. Ke mě, a jejím sestrám.
Rázně Luciena odrazila úderem dlaně do hrudníku a jeho křik otřásl síní, když popadla za ruce a zmizela s námi. Bylo to jako jít hustou mlhou utkanou ze světla a stínu. Najednou jsem se cítila strašně vyčerpaná, a poslední, co jsem viděla, než jsem vyčerpáním omdlela, byla místnost obložená dřevem, vůně citrusů, a tmavě modrý koberec.
Pohled Feyre (výjimečně)
Lucienův řev kještě nestihl doznít, když Rhys vyrazil kupředu, chytil Azriela a Cassiana, a aniž by se ke mně otočil, přenesl oba pryč.
Král vyskočil z trůnu a proklínal své strážce i Juriana, že mé sestry nestihli zadržet. Chtěl vědět, co se stalo s ochrannými kouzly střežícími hrad.
Téměř jsem ho neslyšela. V mé mysli se rozhostilo ticho. Hluboké ticho, jež vystřídalo temný smích a zlomyslné pobavení. Větrem ošlehaná pustina.
Lucien vrtěl hlavou a snažil se popadnout dech, pak se k nám uštvaně otočil. „Dostaň ji zpátky,“ zavrčel na Tamlina a přehlušil tím i králův zuřivý výstup. Měla jsem před sebou muže z vílího rodu – druha své sestry –, který se přestával ovládat touhou bránit to, co mu náleželo.
Tamlin mu nevěnoval pozornost a já stejně tak. Sotva jsem se udržela na nohou, otočila jsem se však ke králi, který se zklamaně posadil na trůn a uchopil opěradla s takovou silou, až mu zbělely klouby prstů.
„Děkuji ti,“ vydechla jsem s rukou na hrudi – její pokožka byla tak bledá, tak bílá. „Děkuji ti.“
Král však jen řekl královnám, které se nyní držely opatrně daleko: „Začněte.“
Královny se podívaly na sebe, potom na své znejistělé stráže, zvolna zamířily ke Kotlíku a přitom se usmívaly čím dál spokojeněji. Jako vlci obcházející kořist. Jedna z nich svou družku okřikla za to, že do ní strčila, a král jim tlumeně sdělil něco, co jsem ani nechtěla poslouchat.
Jurian si to během narůstající hádky s potutelným smíchem nakráčel k Lucienovi. „Víš, jak Illyrijci nakládají s hezkými ženami? Z té tvé družky nezbude ani vlásek – rozhodně nic, co by ti mohlo k něčemu být.“
Lucien místo odpovědi zavrčel a ten zvuk byl plný divoké zášti.
Plivla jsem Jurianovi k nohám. „Táhni do pekel, ty odporná svině.“
Tamlinovy ruce sevřely má ramena silněji. Lucien se ke mně otočil a jeho kovové oko zavířilo a přimhouřilo se. Rozum, jejž si po staletí tříbil, ho ani teď nezklamal.
Pochopil, že z únosu svých sester nepanikařím.
„Získáme ji zpět,“ řekla jsem tiše.
Jenže Lucien si mě ostražitě měřil. Až moc ostražitě.
„Vezmi mě domů,“ požádala jsem Tamlina.
Vtom však král přerušil dohadující se královny: „Kde to je?“
Dala bych přednost jeho pobavenému, arogantnímu hlasu než krutému tónu, který proťal síň.
„Ty… měla jsi mít v moci Knihu dechů,“ osopil se na mě král. „Cítil jsem ji tu, s…“
Hrad se otřásl v základech, když mu došlo, že jsem ji neměla v kabátci.
„Zmýlil ses,“ odvětila jsem prostě.
Roztáhl chřípí. Dokonce i moře hluboko pod námi jako by ustoupilo v hrůze z hněvu, jenž jeho zarudlému obličeji dodala popelový nádech. Vtom však zamrkal a jeho zloba pominula. Příkře Tamlinovi řekl: „Až Knihu získáme, očekávám, že se zde ke mně připojíš.“
Obklopila mě moc vonící po šeříku, cedru a prvních výhoncích zeleně. Co chvíli jsme se měli přenést pryč – skrz ochranná kouzla, která jsem rozbila napadrť, aniž to tušili.
Proto jsem řekla králi, Jurianovi i přítomným královnám, které už stály u kraje Kotlíku a syčely na sebe, která z nich do něj vstoupí první: „Za to, co jste udělali mým sestrám, osobně zapálím vaše pohřební hranice.“
S těmi slovy jsme zmizeli.