Dvůr Noci a Naděje /Pomalé Vydávání/

11.

Krátký pohled Feyre
Mé sestry žily od svého příchodu do Velarisu v Domě větru.
Neopouštěly palác zbudovaný v horní části stolové hory tyčící se nad městem a neprojevovaly zájem o nikoho a nic.
A tak jsem se rozhodla vydat se za nimi.
Když jsme s Rhysem konečně sešli dolů, Lucien čekal v obývacím pokoji poté, co Rhys ostatním neslyšně přikázal, ať se vrátí.
Vůbec mě nepřekvapilo, že Cassian s Azrielem vysloveně nenuceně sedí v jídelně naproti přes chodbu, dávají si oběd a všímají si i sebemenšího Lucienova nadechnutí. Cassian se na mě spiklenecky usmál a povytáhl obočí.
Vrhla jsem po něm varovný pohled, ať si nechá poznámky pro sebe. Azriel ho naštěstí rovnou kopl pod stolem, u kterého seděl mě neznámý muž, který byl pravděpodobně Illyrjského původu, a víla s podivnými křídly.
Cassian ho počastoval pohledem, jako by namítal Vždyť jsem nechtěl nic říkat, a když jsem přišla k otevřeným dveřím do obývacího pokoje, Lucien vstal.
Zastavila jsem se na prahu a měla jsem co dělat, abych se nezatvářila provinile.
Lucien byl dosud ve špinavém oblečení, na němž se dost podepsalo naše putování. Aspoň že měl čistou tvář a ruce, ale… Měla jsem mu obstarat něco na převlečení. Měla jsem si vzpomenout, že mu mám nabídnout…
Ta myšlenka zmizela v nenávratnu, když se po mém boku objevil Rhys.
Lucien se nenamáhal skrýt lehce znechucený výraz.
Jako kdyby dokázal zahlédnout pouto mezi Rhysem a mnou.
Jeho oči – rudohnědé i zlaté – sklouzly dolů po mém těle. K mojí ruce.
K prstenu, který jsem teď měla na prstu, stříbrnému kroužku zdobenému
nebesky jasným hvězdným safírem. Rhys měl na prsteníčku jednoduchý stříbrný kroužek.
Vzájemně jsme si je navlékli, než jsme sešli dolů, a to gesto bylo důvěrnější a závaznější než veřejně daný slib.
Než jsme to provedli, sdělila jsem Rhysovi, že mám sto chutí uložit prsten v Tkadlenině chýši, aby si pro něj musel dojít.
Dal se do smíchu a řekl, že jestli mám vážně potřebu vyrovnat si s ním účty, možná bych mohla najít nějakou jinou stvůru, se kterou by se mohl poměřit –
nějakou, kterou by netěšila vyhlídka na to, že ho připraví o mou oblíbenou část jeho těla. Jen jsem ho políbila, zamumlala jsem cosi v tom smyslu, že si někdo o sobě dost myslí, a navlékla jsem mu prsten, který si pro sebe vybral a zakoupil ve Velarisu, zatímco jsem byla pryč.
Veškerá radost, veškerý smích, který jsme si z té chvíle odnesli, naše tiché přísahy… To všechno se zkroutilo jako listí v ohni, když se Lucien pohrdavě podíval na naše prsteny a neuniklo mu, jak blízko u sebe s Rhysem stojíme.
Polkla jsem.
Rhys si toho všiml také. Nedalo se to přehlédnout.
Můj druh se opřel o vyřezávaný rám dveří a nevzrušeně Lucienovi sdělil:
„Předpokládám, že ti Cassian nebo Azriel vysvětlili, že pokud budeš někoho v tomto domě nebo na tomto území ohrožovat, předvedeme ti způsoby umírání, jaké si ani nedokážeš představit.“
Illyrijci, kteří nyní stáli na prahu jídelny, se znepokojivě usmáli, přičemž Azriel byl tím děsivějším z nich.
Při té hrozbě… nenuceném, ledabylém útoku jsem v žaludku pocítila podivný mráz.
Lucien byl… býval… můj přítel. Nebyl mým protivníkem, ne úplně…
„Chápu ovšem, jak pro tebe uplynulé měsíce musely být obtížné,“ pokračoval Rhys a zasunul ruce do kapes. „Vím, že ti Feyre vysvětlila, že nejsme přesně takoví, jak se o nás říká…“ Než jsme sešli dolů, vpustila jsem ho do své mysli a ukázala mu všechno, co se událo na Jarním dvoře. „Ovšem doslechnout se to a vidět to na vlastní oči jsou dvě různé věci.“ Pokrčil ramenem. „O Elain jsme se postarali. Nechali jsme na ní, nakolik se bude chtít zapojit do zdejšího života. Do Domu větru nevstoupil nikdo kromě nás a několika spolehlivých sluhů.“
Lucien neodpovídal.
„Miloval jsem Feyre dlouho předtím, než začala mé city opětovat,“ dodal Rhys tiše.
Lucien si založil ruce na hrudi. „Jaké štěstí, že jsi nakonec získal, co jsi chtěl.“
Na okamžik jsem zavřela oči.
Cassian s Azrielem zůstali nehybně na místě a čekali na povel.
„Řeknu ti to jen jednou,“ pronesl varovně vladař Nočního dvora, a dokonce i Lucien dal najevo neklid. „Měl jsem podezření, že Feyre je mou družkou, ještě než jsem vůbec věděl, že má něco s Tamlinem, a když jsem to zjistil… Byl jsem ochotný ustoupit, pokud by s ním byla šťastná.“
„Přišel jsi do našeho domu a unesl jsi ji v její svatební den.“
„Chtěla jsem svatbu zrušit,“ ozvala jsem se a udělala jsem krok k Lucienovi.
„To jsi přece věděl.“
Než Lucien stihl odseknout odpověď, Rhysand pokračoval: „Byl jsem ochotný přenechat svou družku jinému muži. Byl jsem ochotný nechat je, aby se vzali, kdyby s ním byla šťastná. Nebyl jsem ale ochotný přihlížet, jak trpí. Nechat ji, aby pozvolna chřadla. A ve chvíli, kdy ten zmetek rozmetal svou pracovnu, ve chvíli, kdy Feyre zamkl v domě…“ Rázně přivolal svá křídla a Lucien sebou trhl.
Rhys vycenil zuby. Najednou jsem necítila ruce ani nohy, jen to, jak se chvějí pod náporem temné moci svíjející se v koutech místnosti. Nebyl to strach. Jeho bych se nikdy nemohla bát. Zato toho, že by se mohl přestat ovládat, ano. Zvlášť když se na Luciena obořil: „Má družka mu možná jednou odpustí. Snad odpustí i tobě. Ovšem já nikdy nezapomenu, jaké to bylo, cítit v těch okamžicích její hrůzu.“ Tváře mi zahořely už proto, že Cassian s Azrielem přišli blíž a v jejich oříškových očích jsem spatřila směs soucitu a hněvu.
Nikdy jsem s nimi o tom nemluvila – o tom, co se stalo v den, kdy Tamlin zničil pracovnu, ani v den, kdy mě uvěznil uvnitř svého sídla. Nikdy jsem se Rhyse nezeptala, jestli jim to prozradil. Podle zuřivosti, která sálala z Cassiana, a Azrielovy mrazivé zášti jsem usoudila, že ne.
Musela jsem Lucienovi přiznat k dobru, že necouvl. Ať už před Rhysem, přede mnou nebo před Illyrijci.
Hlavou se mi mihl obraz Mazaný lišák hledí tváří v tvář smrti.
„Takže znovu, řeknu ti to jenom jednou,“ pokračoval Rhys. Jeho výraz přešel do ledově klidné masky a odvedl mě od barev, světla a stínů, jež se mi hromadily v mysli. „Feyre Tamlina neznectila ani nezradila. To, že jsem jejím druhem, jsem jí prozradil o měsíce později a žádný strach, dala mi co proto. Ale teď, když jsi našel svou družku v podobné situaci, třeba se pokusíš pochopit, jaké to pro nás bylo. A pokud ne, doufám, že budeš mít dost rozumu na to, abys držel jazyk za zuby, protože až příště pohlédneš na mou družku s opovržením a znechucením, už se s žádným vysvětlováním nebudu obtěžovat a rozpářu ti to tvoje zasrané hrdlo.“