Dvůr Noci a Naděje /Pomalé Vydávání/

2.

Rhys byl vmžiku na nohou, jako by se chtěl na krále vrhnout, jenže ta moc nás nepřestávala bičovat. A Rhys se zhroutil na kolena.
Já a mé přítelkyně jsme křičely skrz roubíky, a Elain vykřikla varování pro Feyre.
Zprava k ní běžel po nechráněné straně Tamlin, aby ji konečně popadl.
Vrhla na něj nůž vší silou, kterou měla.
Musel se sklonit, aby se mu vyhnul. Mezitím uchopila další a Tamlin ustoupil a nevěřícně hleděl na ní a Rhyse, jako by spatřil pouto mezi nimi.
Když se však otočila, obklopili je vojáci a odřízli je od sebe. Rychle se obrátila a spatřila Cassiana a Azriela na zemi a Juriana, který se tiše smál při pohledu na krev prýštící z Cassianových zničených křídel.
Zbyly z nich pouhé cáry.
Snažila se k němu dostat.
Mor, která dosud klečela vedle Cassiana, zaútočila na krále s výkřikem plným čiré zášti.
Král po ní vrhl osten moci. Ona však uhnula s nožem připraveným v ruce a...
V tu chvíli Azriel zaúpěl bolestí.
Mor zůstala jako přimražená stopu od trůnu. Její nůž zařinčel na podlaze.
Král vstal. „Jsi vskutku mocná královna," vydechl.
Mor ustupovala. Krok za krokem.
„Skvostná kořist," pronesl král a hltal ji přitom temným pohledem.
Azriel, který bezvládně ležel ve vlastní krvi, zvedl hlavu. Oči měl plné zášti a bolesti, když na krále zavrčel: „Neopovažuj se jí dotknout." Při tom pohledu mě něco bodlo u srdce.
Mor se na něj ohlédla a v jejím zraku byl skutečný strach. Strach a cosi dalšího. Nezastavila se, dokud znovu nepoklekla vedle něj a nepřitiskla mu ruku na ránu. Azriel zasyčel, ale položil své zakrvácené prsty na její.
Rhys se postavil mezi Feyre a krále, když padla na kolena před Cassianem. Strhla si kožený rukáv, který jí kryl předloktí.
„Nejdřív tu hezkou," zavelel král, jenž mezitím Mor pustil z hlavy.
Rychle se otočila - avšak královi strážci ji popadli zezadu. Rhys byl hned u ní, když vtom Azriel vykřikl a prohnul se v zádech, jak ho stravoval králův jed.
„Prosím, pusť z hlavy všechny hloupé nápady, Rhysande," řekl král. „Pokud do toho kdokoli z vás zasáhne, stínopěvec zemře. Škoda že ten druhý surovec přišel o křídla." Posměšně se uklonil mě a Feyřiným sestrám. „Dámy, věčnost čeká. Dokažte Jejich Veličenstvům, že je Kotlík bezpečný pro jedince se silnou vůlí."
Feyre začala zběsile vrtět hlavou, jako by se snažila na něco přijít, ale neměla už na to čas.
Elain se třásla a naříkala, když ji vlekli vpřed. Ke Kotlíku.
Nesta a nyní i já jsme začaly bojovat s muži, kteří ji drželi.
„Zadržte," vyhrkl Tamlin.
Lucien vedle něj položil opět ruku na rukojeť meče. „Zastavte to."
Nesta i já jsme začaly ječet na strážce i krále, když se Elain nechtěně krok za krokem blížila ke Kotlíku. Král mávl rukou a nádobu po okraj naplnila jakási tekutina. Ne, ne...
Královny pouze přihlížely s kamennými výrazy. Rhys a Mor, které od Feyre oddělovaly stráže, se neodvážili ani pohnout.
Tamlin se na krále obořil: „Toto není součástí naší dohody. Okamžitě to zastav."
„To je mi jedno," odpověděl král prostě.
Tamlin se vrhl k trůnu, jako by chtěl krále rozsápat na kusy.
Ta doběla rozžhavená magie do něj však udeřila a strhla ho k zemi. Připoutala ho k ní.
Tamlin zápolil se světelným obojkem kolem krku a zápěstí. Jeho zlatavá moc vzplála kolem, ale k ničemu to nebylo.
Lucien vykročil, když Elain uchopili dva strážci a zvedli ji. Začala kopat a plakala, přitom nohama narážela do Kotlíku, jako by ho chtěla odstrčit. Jako by ho chtěla převrhnout.
„Tak dost." Lucien se rozběhl k Elain, ke Kotlíku.
Králova moc však spoutala i jeho. Když se ocitl na zemi vedle Tamlina, měl dost rozumu na to, aby vypadal zděšeně, když přelétl svým jediným okem mezi Elain a vladařem.
„Prosím." prosila Feyre krále, který dal pokyn, aby Elain strčili do vody. „Prosím, udělám cokoli. Dám ti, co budeš chtít." Vyskočila na nohy, zanechala Cassiana ležícího bezvládně na zemi a podívala se na královny. „Prosím - nepotřebujete důkaz. Já sama jsem důkaz, že to je možné. Jurian je důkaz, že to je bezpečné."
Stará královna odsekla: „Jsi zlodějka a lhářka. Spikla ses s naší sestrou. Měl by tě stihnout stejný trest jako ji. Toto považuj za dar."
Elain se nohou dotkla vody a dala se do křiku - křičela hrůzou, která Feyre rozvzlykala. „Prosím," dovolávala se nikoho určitého.
Nesta a já jsme nepřestávaly bojovat a řvát skrz roubík.
Elain, pro kterou by Nesta byla schopná vraždit, prodat sebe samu a krást. Něžná a sladká Elain. Elain, která se měla vdát za syna lorda, jenž nenáviděl víly...
Stráže jediným pohybem strčily mou přítelkyni do Kotlíku.
Elain zmizela pod hladinou, ještě než dozněl Feyřin výkřik.
Už se znovu nevynořila.
V síni zněl jen Nestin a můj křik. Cassian se za ním slepě vrhl - za Nestou, která skučela bolestí.
Král Hybernu se zlehka uklonil královnám. „Pohleďte."
Rhys zatnul ruce v pěst. Nehýbal se, stejně jako se neodvažovaly hnout Mor a Feyre. Ne když král držel v hrsti Azrielův život.
Vtom se Kotlík obrátil na bok, jako by ho překlopily neviditelné ruce.
Vyhrnul se z něj vodopád vody, která by se do něj ani nemohla vejít. Černé vody pokryté kouřem.
Elain to vyplavilo tváří dolů na kameny, jako by ji tu vyvrhla vlna.
Nohy měla neskutečně bledé a útlé.
Královny se prodraly kupředu. Živá, musela být živá, musela chtít žít.
Elain se sykavě nadechla. Její křehká páteř se zvedala a mokrá noční košile byla skoro průhledná.
Když se na loktech zvedla ze země, s roubíkem stále v ústech, a otočila se, aby se na Feyre podívala...
Nesta i já jsme se daly znovu do křiku.
Bledá kůže začala zářit. Elainina tvář se stala ještě krásnější - nepopsatelně krásnější a její uši... Elaininy uši pod zvlhlými vlasy byly špičaté.
Královny zalapaly po dechu.
„Takže to můžeme přežít," špitla nejmladší, tmavovlasá královna s rozzářenýma očima.
Zatímco Feyre padla na kolena a naříkala, se král na nás podíval, a jeho pohled se stočil ke mně. ,,Teď tu jejich kamarádku." V tu chvíli mě popadly stráže, a vedli mě ke Kotlíku. Trochu jsem se zazmítala, aby se neřeklo, ale dál jsem se nechala vést. Když jsem byla téměř u Kotlíku, Nesta znovu začala ječet, Feyre na mě prohlédla, a začala prosit krále na novo, jenže s ním to nehlo. Najednou jsem však ucítila pohled v zádech, a tak jsem se ohlédla přes rameno. Byl to Azriel, natahoval ke mně ruku a něco říkal. Pochopila jsem co se snaží říct. ,,Bojuj." Jenže já nemohla. Stráže, mě už zvedli, a začali nořit do Kotlíku. Naposledy jsem se podívala na všechny, které jsem znala, a nakonec jsem se znovu zahleděla na Azriela, než mě ponořili.

Obklopila mě tma a syrová zima. Chlad prostupoval celým mým smrtelným tělem, a přetvářel ho na něco jiného. Já však neztrácela naději, že brzy bude líp. Najednou mě něco pohladilo po tváři. Netušila jsem co to bylo, než mě to něco jakoby uchopilo do náruče. Byl to Kotlík. A najednou mi bylo teplo. To co měnilo mé tělo, teď v mém nitru zažehlo teplo. Ne to nebyl Kotlík, co mě hřálo. Byla to naděje, která mě dokázala hřát i v hlubinách Kotlíku. Jenže se stalo ještě něco. Najednou jsem ucítila tlak na zádech. Jakoby se chtělo něco dostat ven. Co, to nevím, protože jak náhle to začalo, tak to i přestalo. A něco mě náhle vytrhlo z náruče Kotlíku, který proti tomu dost protestoval.

Pak mě oslepilo světlo a já jsem ucítila tu změnu. Něco těžkého mi leželo na těle. Lehce jsem se toho dotkla, a zjistila jsem, že je to peří. Teprve teď jsem pochopila, co byl ten tlak na zádech. Narostla mi křídla. V celém sále bylo ticho, tak jsem si opatrně sedla, a zahalila se křídly. Podívala jsem se na Nestu a Elain, které na mě třeštily oči. Poté jsem svůj pohled obrátila k Feyre a ostatním, kteří pravděpodobně nevěřili svým očím, když tu král za mnou propukl v smích. ,,Neuvěřitelné! Tak jí dokonce narostla křídla! Vidíte sami, co všechno Kotlík dokáže!" sdělil pobaveně král královnám, které byly stále v šoku.