Dvůr Noci a Naděje /Pomalé Vydávání/

16.

Time skip
Nepřekvapilo mě, že Elain nevyšla z komnaty. To, že se neobjevila Lia, mě nepřekvapuje, zvláště potom, jak se složila. V duchu si udělám poznámku, s tím, že se zeptám Rhyse, jestli se tohle děje Lie často, a taky se musím Aze zeptat, jak to, že byl hned u Lii poté co omdlela.
Zato mě překvapila Nesta, která se k nám připojila.
V žádném případě nešlo o formální večeři, ačkoli Lucien, který stál u oken a pozoroval slunce zapadající nad Velarisem, byl oblečený v hezké zelené kazajce se zlatou výšivkou, v kalhotách krémové barvy, které zvýrazňovaly jeho svalnatá stehna, a na nohou měl po kolena vysoké černé boty nablýskané tak, že se na nich odrážely lustry s vílím světlem.
Vždycky byl nedbale elegantní, ovšem dnes večer vypadal s vlasy staženými dozadu a kazajkou zapnutou ke krku jako pravý syn vladaře. Pohledný, mocný, trochu floutek, ale s grácií a skvělým vychováním.
Vydala jsem se za ním, zatímco si ostatní nalévali víno nachystané v karafách na starobylém dřevěném stole, a velmi dobře jsem si uvědomovala, že zatímco si moji přátelé povídají, po očku nás sledují. Lucien si změřil rudohnědým okem mě v mém pohodlném oděvu, potom Illyrijce v kožených oblecích, Amren, která byla jako obvykle oděná v šedé, a Mor ve vzdušných červených šatech a řekl:
„V čem tu u všech všudy chodíte k večeři?
Pokrčila jsem rameny a podala mu sklenici vína, kterou jsem přinesla. „V čem se nám zachce."
Jeho zlaté oko zacvakalo, přimhouřilo se a opět se upřelo na město před námi.
„Co jsi dělal odpoledne?"
„Spal jsem," řekl. „Umyl se a seděl na zadku."
„Kdybys chtěl, mohla bych tě zítra ráno provést městem," nabídla jsem mu.
Že jsme museli plánovat setkání s vladaři, posílení zdi a válečné tažení? Mohla jsem to na půl dne odložit a místo toho mu ukázat, proč se tohle místo stalo mým domovem a proč jsem si zamilovala jeho vládce.
Lucien, jako by vycítil mé myšlenky, odpověděl: „Nemusíš ztrácet čas tím, že mě budeš přesvědčovat. Já to chápu. Chápu... Chápu, že jsme nebyli tím, co jsi chtěla. Nebo potřebovala. Když jsi uviděla toto, musel ti náš domov připadat malý a odloučený od světa." Pokývl k městu, kde se v nadcházejícím soumraku začínaly objevovat jiskřičky světel. „Kdo by se tomu mohl rovnat?"Skoro jsem řekla: Chceš říct, co by se tomu mohlo rovnat? Ale raději jsem držela jazyk za zuby.
Než mohl odpovědět, jeho pozornost se upřela za mě. Zavřel ústa a jeho kovové oko tiše zabzučelo.
Sledovala jsem jeho pohled a snažila jsem se nedat najevo napětí, když do jídelny vešla Nesta.
Ano, úchvatná byl dobrý popis pro to, jak nádhernou se jako vznešená víla stala. A v tmavomodrých šatech s dlouhými rukávy, které lichotily jejím křivkám a půvabně spadaly k zemi ve víru látky...
Cassian vypadal, jako by ho někdo udeřil do břicha.
Nesta se však zadívala přímo na mě a vílí světlo se jí zatřpytilo na stříbrných hřebíncích, kterými si sepjala vlasy nahoru. Ostatní okatě ignorovala a s hrdě zvednutou hlavou zamířila k nám. Modlila jsem se, ať Mor nebo Amren, které ji pozorovaly se zvednutým obočí, neřeknou ani slovo.
„ Odkud máš ty šaty?" zeptala se Mor a sukně za ní vlála, když se zlehka vydala k Nestě. Má sestra se napřímila, ramena jí ztuhla a chystala se...
Mor už však byla u nás, přejížděla prsty po těžké modré látce a zkoumala každý steh. „Také takové chci," pronesla toužebně. Nepochybně se snažila nenápadně získat pozvání, aby se se mnou vydala do obchodů obohatit šatník.
Jako vladařka jsem potřebovala šaty a daleko honosnější. Zvlášť pro setkání s vladaři. A moje sestry je potřebovaly také.
Mořiny hnědé oči zatěkaly k mým a já musela potlačit vděk, který mě téměř nutil k slzám, když jsem k nim přišla blíž.
„Řekla bych, že je někde našel můj druh," odvětila jsem a vrhla jsem přes rameno pohled na Rhyse, který seděl na kraji jídelního stolu ve společnosti Aze a Cassiana, a všichni tři Illyrijci předstírali, že nenaslouchají každému slovu, zatímco si nalévají víno.
Šťouralové. Vyslala jsem tu myšlenku prostřednictvím pouta a odměnou mi byl Rhysův poťouchlý smích.
„Má vkus, to se mu musí nechat," poznamenala Mor a přitom si prohlížela Nestinu sukni, zatímco ji má sestra pozorovala jako ostříž, „a nikdy mi neprozradí, kde je kupuje. Stále mi odmítá povědět, kde objevil Feyřiny šaty na Hvězdopád." Vrhla za sebe vyčítavý pohled. „Parchant."
Rhys se zachechtal, ale Cassian se neusmál a věnoval veškerou pozornost Nestě a Mor.
Tomu, co udělá moje sestra.
Mor si pouze prohlédla stříbrné hřebínky v Nestiných vlasech. „Ještěže nejsme stejně velké, jinak bych měla sto chutí ti ty šaty ukrást."
„Nejspíš by je přitom ještě měla na sobě," broukl Cassian.
Úsměšek, který na něj Mor vrhla, byl lehceznepokojivý.
Nesta tam však dál stála s chladným, kamenným výrazem. Změřila si Mor od hlavy k patě, všimla si, jak jí oděv odhaluje břicho, záda a hruď, a sklouzla pohledem k nadýchané sukni z rovné skládané látky, která sem tam odhalovala Mořiny nohy. Na lidský vkus byly přímo skandální. „Naštěstí pro tebe," odvětila Nesta suše, „tento názor nesdílím."
Azrielovi zaskočilo víno.
Nesta však jen došla ke stolu a zabrala si místo.
Mor zamrkala, ale s rozpačitým výrazem ke mně spiklenecky poznamenala:
„Myslím, že budeme potřebovat více vína."
Nesta se napřímila, avšak nic na to neřekla.
„Podívám se, co tu máme," nabídl se Cassian a vytratil se dveřmi na chodbu tak rychle, že to mělo do nenucenosti daleko.
Nesta se napřímila ještě křečovitěji.
Když si z mé sestry někdo utahoval a popichoval ji... Rychle jsem zaujala místo vedle ní a zamumlala jsem: „Myslí to dobře."
Nesta jen přejela prstem po prostírání v barvách slonoviny a obsidiánu a prohlížela si stříbrné příbory se šlahouny a nočními květy jasmínu vyrytými na rukojetích. „Je mi to jedno."
Amren vklouzla na židli naproti mně, právě když se Cassian vrátil s lahví v ruce a zděšeně na nás upřel zrak. Amren mé sestře sdělila: „Ty jsi skutečný poklad."
Nesta k ní ostře zvedla oči. Amren lenivě kroužila krví ve skleněném poháru a sledovala ji jako kočka okukující novou zajímavou hračku.
Nesta se jí pouze zeptala: „Jak to, že ti září oči?"
V jejím tónu nebyl skoro náznak zvědavosti, jen nepokrytá potřeba vysvětlení.
A nezazněla v něm ani stopa strachu.
Amren nevzrušeně naklonila hlavu. „Žádný z těch šťouralů se mě na to nikdy nezeptal."
Ti šťouralové se v tu chvíli snažili nevypadat příliš ustaraně. Stejně jako já.
Nesta jen vyčkávala.
Amren si povzdechla a krátké tmavé vlasy se jí zavlnily. „Září proto, že to byla jediná má část, kterou spoutávací kouzlo nedokázalo zcela zastřít. Je to malý úlomek toho, co se mi skrývá pod kůží."
„A co to je?"
Nikdo nepromluvil ani se nepohnul. Lucien, který zůstal stát u okna, získal odstín čistého listu papíru.
Amren pohladila prstem okraj poháru a její rudě nalakované nehty se zaleskly stejně jasně jako krev uvnitř. „Na to se mě také nikdy neopovážili zeptat."
„Proč?"
„Protože není zdvořilé se na to ptát a oni mají strach."
Amren hleděla Nestě do očí, ovšem moje sestra neodvrátila zrak. V nejmenším nedala najevo neklid.„Ty a já jsme stejné," prohlásila Amren.
Nebyla jsem si jistá, jestli dýchám, a nebyla jsem si jistá, jestli dýchá Rhys na druhém konci našeho pouta.
„Ne původem, ne tím, co číhá pod naší kůží a kostmi..." Amren přimhouřila své pozoruhodné oči. „Ale... vidím tvé jádro, děvče." Amren přikývla, spíš sama pro sebe než ke komukoli jinému. „Nezapadala jsi do role, kterou ti určili.
Nepatřila jsi na cestu, pro kterou ses narodila a byla jsi nucena jí kráčet. Snažila ses, ale nezapadala jsi a ani jsi nemohla zapadnout. A potom se tvá cesta změnila." Amren mírně přikývla. „Já vím, jaké to je, být taková. Pamatuji si to, i když už je to dávno."
Nesta si osvojila nadpřirozenou vílí nehybnost daleko rychleji než já a teď tu chvíli seděla a beze slova pozorovala podivnou drobnou ženu proti sobě.
Zvažovala její slova a moc, jež z ní sálala... A potom jednoduše odpověděla:
„Nevím, o čem to mluvíš."
Amreniny rty se roztáhly v širokém úsměvu hada. „Až vybuchneš, děvče, postarej se, aby to pocítili napříč světy."
Naskočila mi husí kůže. Rhys však lhostejně poznamenal: „Zdá se, že Amren bere hodiny dramatu v divadle kousek od jejího domu."
Amren po něm šlehla pohledem. „Myslím to vážně, Rhysande."
„To nepochybně," řekl a usadil se po mé pravici. „Ale já bych raději aspoň něco snědl, než nás z tvých řečí přejde chuť."
Jeho široká ruka mě zahřála na koleně, když mi ho pod stolem stiskl, aby mě povzbudil.
Cassian zaujal místo nalevo od Amren, Azriel se posadil vedle něj, Mor si vybrala židli naproti němu, takže Lucien...
Lucien se zamračeně podíval na poslední prostřené místo v čele stolu a pak na prázdné, opuštěné místo naproti Nestě. „Já... Neměl bys sedět v čele ty?"
Rhys povytáhl obočí. „Je mi jedno, kam si sedneš. Záleží mi jenom na tom, abych se něčeho najedl," luskl prsty, „a hned."
Jídlo připravené v hlubinách Domu větru kuchaři, které jsem se rozhodla navštívit, se objevilo na stole na tácech, talířích a v mísách. Pečené maso, nejrůznější omáčky a zálivky, rýže a chléb, čerstvá zelenina z polí v okolí vařená v páře... Div jsem hlasitě nevzdechla, když mě všechny ty vůně ovanuly.
Lucien se posadil na židli a ze všeho nejvíc vypadal, jako by se uvelebil na jehelníčku.
Naklonila jsem se přes Nestu a vysvětlila jsem mu: „Zvykneš si na to - na tu neformálnost."
„Drahá Feyre, říkáš to, jako by na tom bylo něco zlého," poznamenal Rhys, který si vzal talíř smažených pstruhů a pak mi ho podal.Protočila jsem panenky a naložila jsem si na talíř pár křupavých kousků. „Při naší první společné večeři mě to překvapilo, abys věděl.“
„To tedy vím,“ zazubil se Rhys.
Cassian vyprskl smíchy.
„Pokud mám být upřímná,“ řekla jsem Lucienovi, který si na talíř naložil hromádku zelených fazolek omaštěných máslem, ale ani se jí nedotkl. Třeba žasl nad naším prostým jídlem, které se nijak nepodobalo přehnaně rafinovaným pokrmům z Jarního dvora. „Azriel je z nich jediný zdvořilý,“ pokračovala jsem a vysloužila si tím od Mor a Cassiana dotčené námitky, ovšem na stínopěvcově rtech pohrával náznak úsměvu, když sklonil hlavu a přitáhl si k sobě tác s pečenou řepou posypanou kozím sýrem. „Nepokoušejte se předstírat, že to není  pravda.“
„Samozřejmě že je,“ odpověděla Mor s hlasitým povzdechem, „ovšem nemusíš o nás mluvit jako o nějakých divoších.“
„Myslel bych si, že to označení budeš brát jako poklonu, Mor,“ poznamenal Rhys mírně.
Nesta sledovala tu slovní výměnu jako nějaké utkání a těkala očima mezi námi.
Nevzala si žádné jídlo, a tak jsem jí na talíř nandala pár lžic různých pokrmů.
I to jen pozorovala.
Když jsem se zarazila a obrátila se, abych si naplnila svůj talíř, poznamenala:
„Chápu, jak jsi to myslela s tím jídlem.“
Chvíli mi trvalo, než jsem si to vybavila – náš rozhovor v otcově domě. Tehdy jsme si málem vjely do vlasů kvůli rozdílům mezi lidským a vílím jídlem. Bylo stejné, pokud šlo o to, co se podávalo, ale prostě… na území severně od zdi chutnalo lépe.
„To má být lichotka?“
Nesta mi úsměv neoplatila, místo toho nabodla na vidličku chřest a pustila se do něj.
Napadlo mě, že je možná vhodná příležitost, abych se Cassiana zeptala:
„V kolik začneme zítra s výcvikem?“
Ocenila jsem, že se Cassian na Nestu ani nepodíval, když s ležérním úsměvem odpověděl: „Začal bych za úsvitu, ale protože jsem rád, že ses vrátila v jednom kuse, nechám tě trochu si pospat. Sejdeme se v sedm.“
„To bych nenazývala trochu si pospat,“ namítla jsem.
„Illyrijci ano,“ zamumlala Mor.
Cassianova křídla zašelestila. „Denní světlo je vzácné a je třeba ho využít.“
„Žijeme na Nočním dvoře,“ odbyla ho Mor.
Cassian se pouze kysele podíval na Rhyse a Azriela. „Říkal jsem vám, že jakmile začneme do našeho kroužku přibírat ženy, zaděláváme si na potíže.“
„Pokud si to pamatuji správně,“ opáčil suše Rhys, „tvrdil jsi, že potřebuješ změnu, aby ses pořád nemuseldívat na naše ohavné obličeje, a že nějaké dámy by sem vnesly tolik potřebný půvab, který bys mohl celý den obdivovat.“
„Prase,“ řekla Amren.
Cassian ji odměnil vulgárním gestem, při kterém Lucienovi zaskočily fazolky.
„Byl jsem mladý Illyrijec plný naivních představ,“ prohodil a pak ukázal vidličkou na Azriela. „Nesnaž se splynout se stíny. Řekl jsi to samé.“
„Tomu nevěřím,“ ozvala se Mor a stíny, které kolem sebe Azriel skutečně nenápadně splétal, zmizely. „Azriel nikdy neřekl nic tak hrozného. Jen ty,
Cassiane. Jenom ty.“
Generál vladařových vojsk na ni vyplázl jazyk a Mor mu to vzápětí oplatila.
Amren se zamračila na Rhyse. „Bylo by moudré, kdybys je oba nechal doma, až přijde čas setkání s vladaři, Rhysande. Budou s nimi jen potíže.“
Odvážila jsem se po očku mrknout na Luciena, jen abych posoudila jeho reakci.
Pečlivě zachovával nicneříkající výraz, ale v jeho očích jsem zachytila překvapený záblesk. Také obezřetnost, ovšem i překvapení. Potom jsem se nenápadně ohlédla po Nestě, jenže ta upírala zrak k talíři a ostatních si vytrvale nevšímala.
Rhys řekl: „Ještě se ukáže, jestli se k nám připojí.“ V tu chvíli se na něj Lucien podíval a v jeho očích byla nepopiratelná zvědavost. Rhys si toho všiml a pokrčil rameny. „Nejspíš to brzy zjistíme. Zítra rozešleme pozvánky a svoláme všechny vladaře, abychom se poradili ohledně blížící se války.“
Lucien sevřel vidličku v ruce. „Všechny?“
Netušila jsem, jestli má na mysli Tamlina, nebo svého otce, ale Rhys přesto přikývl.
Lucien nad tím zapřemýšlel. „Stojíte o radu, i když jste o ni nežádali?“
Rhys se ironicky pousmál. „To je nejspíš prvně, co kdy u tohoto stolu někdo takovou otázku položil.“
Mor a Cassian na něj vyplázli jazyk.
Rhys však nenuceně mávl k Lucienovi. „Jen si posluž. Sem s radou.“
Lucien se zvídavě podíval nejprve na něj a pak na mě. „Předpokládám, že se Feyre toho setkání zúčastní.“
„To ano,“ potvrdila jsem.
Amren upila krev z poháru a to byl jediný zvuk v místnosti. Lucien se znovu zamyslel. „Hodláte skrývat její schopnosti?“
Ticho.
Nakonec Rhys odpověděl: „Chtěl jsem to se svou družkou probrat. Jak se na to díváš ty, Luciene?“
V jeho tónu bylo stále cosi ostrého, cosi poněkud zlověstného.
Lucien se na mě opět zahleděl a já měla co dělat, abych se nervózně neošila.„Můj otec by se nejspíš spojil s Hybernem, pokud by tak získal možnost vzít si zpět svou moc tím, že tě zabije.“
Rhys zavrčel.
„Tvoji bratři mě viděli,“ řekla jsem a odložila jsem vidličku. „Ten plamen by mohli považovat za tvůj, zato ten led…“
Lucien kývl směrem k Azrielovi. „Musíte tyto informace získat: Co můj otec ví, a jestli mým bratrům došlo, co udělala. Tím začněte a připravte se na setkání podle toho.“
Mor řekla: „Eris by si mohl ty informace ponechat pro sebe a přesvědčit bratry, aby se zachovali stejně, pokud si myslí, že by z toho mohli získat víc.“ Napadlo mě, jestli když se Mor podívá na jeho rudé vlasy a zlatohnědou kůži o něco tmavší, než jakou mají jeho bratři, má stále před očima Erise.
Lucien poklidně odvětil: „Možná, ale musíme to zjistit. Pokud mají Beron nebo Eris tyto informace, využijí je, aby při setkání získali výhodu a začali mu udávat tón. Nebo vás dostali, kam chtějí. Třeba se ale vůbec nedostaví a místo toho si to namíří přímo do Hybernu.“
Cassian tiše zaklel a já měla sto chutí s ním souhlasit.
Rhys zavířil vínem ve sklenici, potom ji postavil a řekl Lucienovi: „Měl by sis promluvit s Azrielem. Hned zítra.“
Lucien zalétl pohledem ke stínopěvci, který pouze přikývl. „Jsem ti k službám.“
Nikdo z nás nebyl natolik hloupý, aby se ptal, jestli by nám neodhalil tajemství Jarního dvora. Jestli si myslí, že na poradu dorazí Tamlin. Možná bylo lepší ponechat tenhle rozhovor na jindy a probrat ty věci jen mezi čtyřma očima.
Rhys se opřel na židli. O něčem přemítal. Svaly na čelisti se mu napjaly a pak téměř neslyšně vydechl. Jako by sbíral sílu.
Na to, aby odhalil něco dalšího. Plány, o které se rozhodl podělit až teď.
A i když se mi svíral žaludek, cítila jsem i jisté vzrušení z toho, jak jeho bystrá mysl pracuje.
Potom však Rhys prohlásil: „Musíme zařídit další setkání, a to co nejdřív.“

Tak tady máte dvě kapitoly, já vím nic moc, pořád z pohledu Feyre, ale nedá se nic dělat. Příště už se polepším, a bude z pohledu Lii. No nic užijte si víkend a nezlobte!
Vaše ß. (Elis)