WAR OF LOVE

13

„Tak se semnou vsaď" usmál se na mě. Jeho oči čekali na jasnou odpověď. Že řeknu ano. Ale to by byla chyba. „O co se chceš vsadit?" Lucas se překvapeně usměje. Začíná se nadechovat, ale najednou přiklouzá Avery. Moje záchrana. „Sorry Lucasi, ale teď Lunu potřebuju." Avery mě chytila za ruku a odtáhla pryč.

„Můžeš mi říct, proč si byla s Lucasem!?"  Řekne mi naštvaně Avery. „Lucas si myslí že se s ním vsadím." Odpovím jí. „A?" Pobídne mě Avery, abych pokračovala. „A nic. Když mi chtěl říct o co se chce vsadit, tak si zrovna za mnou přišla." Lucas mi ani nestihl říct o co se chce vsadit. Teď když si to promítán zpětně, byla by vůbec chyba vědět, o co se chtěl vsadit." Avery si překříží ruce na prsou a zkoumá mě pohled od hlavy k patě. „Sakra Luno! Znáš je sotva chvilku a už se s nimi chceš vsadit?! Ještě k tomu s Lucasem." Avery jančí jak tele. Nevsadila bych se s ním... Asi. „Avery zklidni se. Já bych se s ním nevsadila." Uklidňuji Avery. „Fajn. Už radši pojď ke stolu udělat výhry pro děti."

Vyhrál tým Adama a Tomase. Byla radost sledovat ty děti jak jsou šťastný. Ceny jsme rozdávali my s Avery. Aby jste si nemysleli, každý dostal aspoň malou cenu. Při poslední ceně co jsem dala. Jsem si všimla jak na mě kouká Lucas. Byl naštvaný. Zdálky se mu hýbala čelist. Nebudu vám lhát, ale když je kluk naštvaný a začne hýbat s čelistí. Je to extrémně sexy. Myslím si že byl naštvaný, kvůli tomu že se semnou nemohl vsadit. Nebudu to řešit. Křupla jsem si prsty, narovnala trošku tričko a vydala se spolu s Avery ke stolu uklidit bordel.

„Vím že dneska je sobota, ale v pondělí máš svůj první tělocvik."  Začne Avery a opatrně mě začíná sledovat. „Budeme hrát volejbal, myslím si že když ti to půjde, mohla by ses k tomu vrátit." Vyklopí na mě Avery. „Proč si to myslíš?" Volejbal byl pro mě citlivé téma dlouho. Nemilovala jsem volejbal, já ho zbožňovala. „Vím jak si milovala pocit výhry, dobrého podání nebo když sis mohla prostě jen tak zapinkat. Byli jsme nejlepší  ve volejbale, a teď jsme spolu na stejné škole, mohli by jsme hrát spolu." Já a Avery jsme sice nehrály spolu, ale obě jsme se ve volejbale podpořovaly, já měla na dresu šest a ona devět. Dělaly jsme si srandu z toho že to dá dohromady šedesát-devět. Povzdichnu si. „Avery, ty víš že by mi to máma nedovolila, furt se o mě bojí." Jistě že bych se ráda vrátila k volejbalu, ale není to zas tak jednoduchýchý. „Tak to mamce neřekneš." Odpoví mi. „Já vím že volejbal je pro tebe těžký téma, ale aspoň to promysli." „Dobře"

Spolu s Avery chceme nastoupit do auta ale Harry nás najednou doběhne. „Holky je mi jasné že mě možná odmítnete, ale jen vám chci říct že dnes u mě doma je párty. Pokud chcete přijít klidně přijďte, rád bych vás tam viděl spolu s kluky." Ráda bych někam zašla a už jen z důvodu, abych poznala nějaký lidí. Podívám se na  Avery a je poznat že i ta chce dnes večer někam zajít. „Jo klidně, v kolik?" Zeptám se Harryho. "V půl desáté." Odpoví. „Dobře tak mi přijdeme. Pošli mi pak adresu. Zatím pa." Rozloučíme se s Harrym.  „Čau" rozloučí se s námi.

„Jsem doma!" Zakřičim po domě. „Pojď do kuchyně" ozve se taťka. Sakra! Mám problém. Nejsem problémové dítě, ale nějaký ten problém jsem už udělala. Můj největší problém byl s Adamem, ale to je na delší vyprávění. „Ano?" Vejdu do kuchyně, kde sedí taťka spolu s bráchy. „Kluci neumí zlomky, můžeš jim prosím pomoc." Zlomky? Já se bojím o co jde a ono jde jen o zlomky? Pomůžu jim. „Jo, já si jen půjdu odložit věci. Jo a budu spát u Avery." Řeknu a dám tátovi pusu na tvář. Když jsem běžela po schodech slyšela jsem tátu jak říká pobaveně „jak nečekaně" Odhodila jsem věci na postel. Chci to mít rychle za sebou.

„Kolik vám to vyšlo?" zeptám se jich.  Jediný v co doufám, je že jim to už konečně vyjde, protože už tady sedíme 3 hodiny. „Patnáct sedumnáctin" řeknou oba dva. „Ano! Konečně!" Vykřiknu a začnu se radovat spolu s bráchy. „Musím se jít připravit, takže vám napíšu příklady a zítra mi je ukážete už vypočítané." Řeknu jim a mířím si to do pokoje.

„Přijeď už teď, pomůžeš mi se namalovat" prosí mě Avery. „Fajn. Mohly by jsme zavolat Dí a Willovi zda nechtějí jít s námi."  „Jo, to by jsme mohly." Souhlasí se mnou Avery. „Za půl hodiny jsem u tebe, pa" „Pa" Potom co mi Avery típla hovor, jsem vytočila číslo Dí. Chvilku to vyzvánělo, ale potom se ze druhé strany ozval Dí hlas. „Čauko, co pa se děje?" Zeptá se hned. „Čauky, u jednoho kámoše je party. Nechceš jít se mnou a Avery?" Sice se s Dí znám chvilku, ale už vím že ona k mému životu spolu s Willem patří. „Nebude to vadit?" „Proč by to mělo vadit? Za 10 minut tě vyzvednu a pojedeme k Avery. Dobře?" Klukům rozhodně nebude vadit když sebou vezmu jednu holku navíc. Spíš budou radši. „Dobře, jak se dostanu domu?" Myslím si že se domů už do zítřka nedostane. „Spíme u Avery. Nevíš jestli Will může s námi?" „Will dnes má rodinou oslavu a jeho rodiče jsou ohledně toho dost přísný, takže Will dneska nemůže." Odpoví mi Dí. Škoda. „,Dobře tak já jedu, pa" rozloučím se s Dí. „Pa pa." Řekne a položí mi mobil.

„Noahu" zaklepu na dveře bráchy. Nechci vlézt do pokoje bez zaklepání, bůh ví co by tam dělal. Každý by měl mít osobní prostor ,nemám pravdu? „Pojď dál" jak řekne, tak udělám. Vejdu k němu do pokoje a jediný co vidím je bordel. „Jdeš taky na Harryho party?" Zeptám se ho. Noah přestane projíždět mobil a upře na mě pohled. „Ty tam jdeš taky?" Zeptá se. „Já se ptala první." Řeknu a dám si ruce do kříže. „Já jsem zas starší." Odbije mě jeho odpovědí. „O. Podělaných. Deset. Minut!" Vyjedu po něm. Já se ptala první, takže by měl odpovědět. Je to slušný přece. „Uvidím. Teď odpověz ty." Jasně že jde. Žádnou party kde je chlast si nenechá ujít. „Jo. Vadí?" Zeptám se ho. „Ne. Jdeš sama?" Proč se mě furt na něco ptá? „S holkama." „S jakýma?" Další otázka. Ani jednou nepřerušil náš oční kontakt. „ To jsem u výslechu nebo si moje máma? Na tohle nemám čas, nazdar." Zavřu dveře od Noahovo pokoje. Na tohle fakt nemám náladu aby si hrál na staršího bratra.