WAR OF LOVE

17

Luna

Fuj, fuj, fuj a fuj. Viděla jsem Lucase s nějakou borkou, když si to zrovna rozdávali. Ještě k tomu jsem měla super výhled na jeho holou zadnici. Nebudu lhát, ale je poznat že to je hokejista, protože takovéhle zadky mají jen oni. Má dobrej zadek , ale to je jedno!

Jdu najít holky, už tu nechci být ani minutu. V kuchyni nebyli ani na parketu, takže jedině už obývák. Měla jsem pravdu, seděli tam s klukama. Přesněji se Zachem, Mattem, Jamesem a s druhým gólmanem. Myslím že se jmenoval Max.

„Holky nepůjdeme už domů?" Zeptám se jich. Bála jsem se, že jim to bude vadit, ale už byly na nich vidět únava. „Jo, taky bych už šla." Souhlasí semnou Dí. „Ne! Nechoďte ještě."  Řekne Matt. Nepřemluví mě. Za prví už jsem dost unavená a za druhý i znechucená. Nejprve ten ožrala a potom nahý zadek Lucase. „Promiň Matte, ale právě před pěti minutami jsem viděla vašeho kapitána a jeho holou zadnici, jak přiráží do blondýnky. Dnes ho už nechci vidět, bylo to divný a trapný. Takže pro dnešek mám dost." Všichni na mě čumí s otevřenou pusou a mně se v žilách vaří krev. „To je debil!" Vyhrkne James a začne se smát. Všichni se k němu přidají. Já musím po chvilce taky. „Dobře to chápu, půjdu vás vyprovodit." Řekl James.

Se Zachem a Mattem jsme se rozloučili v obýváku, ale James a Max nás šli doprovodit k autu.

„Až dorazíte domů, napište mi že jste v pohodě." Řekne James. Ooo, sladký. Je to od něj hezký, že má starost. „Nějakej ochranářskej." Zasměje se Avery. „To víš, jsem starší brácha." No jasný. Zajímalo by mě, jestli je stejnej jak Fred a Noah. „Pa holky." Zamávají nám kluci a já vyjíždím z příjezdové cesty.

V autě je naprostý ticho. Dí vytuhla vzadu na sedačkách a Avery čumí do mobilu. Já si promítám znovu celou noc. Zastavím se u vzpomínky, když mě Lucas políbil při hře. Proč to dělal? Chtěl mi jenom pomátnout hlavu jak Adam před třemi roky? Ta vzpomínka na Adama mě děsí. Jestli je Lucas stejný, musím si ho od těla držet co nejdál. Nevěřím tomu že mě políbil, protože jsem byla nejhezčí v místnosti, spíš věřím tomu, že jeho účel byl pomást mi hlavu. Ale to se chlapečkovi nepovede, už s takovýma hajzlama nechci mít nic společného.

******

Je přesně půl osmé ráno. Usnula jsem ve čtyři. Moc jsem toho nenaspala, ale spát se mi už nechtělo. Odstrčila jsem Dí nohu z mého těla a potom jsem překročila Avery. Ano Avery usnula na zemi.

Pomalu a opatrně jsem zavřela dveře a vydala se do kuchyně něco vzít. K mému štěstí tu byla Rose. „Dobré ráno," pozdravila jsme jí. Otočila se na mě a usmála se. Její úsměv měl něco do sebe. Byl tak upřímný a milý, že by to zahřálo každého u srdce. „Dobré ráno i tobě Luno. Jak ses vyspala?" Zeptala se mě a podala mi talíř s lívancema. Miluju její lívance. Takové nikdo nedělá. „Popravdě? Dost špatně. Spala jsem tři a půl hodiny. To je na mě strašně málo." Povzdechla jsem si.

„Je to poznat." Super to umí potěšit. Rose má pravdu. Mám kruhy pod očima a hnízdo na hlavě. Musí to být poznat. „Luno, najes se a pak se jeď domů vyspat. Ráda bych si s tebou popovídala, ale zítra je škola a Avery mi říkala že máš šanci se znova dostat do volejbalového týmu." Avery říkala? Super. Popravdě bojím se. Mamka si to nepřeje, bojí se o mě. Myslí si že by to byl až moc velkej fyzickej výkon.

„Jo je, ale nevím jestli tam chci. Hrála jsem jako malá. Teď jde o dost lepší volejbal. Na to už dávno nemám. Chybí mi sedum let nějaká kondička." Rose se na mě zamračí. Asi se jí moje odpověď nelíbí.

„Luno, zlato moje. Jako malá si byla výjimečná. Máš v sobě kouzlo, který nemá každý. S Avery jste byly ve volejbale nazastavitelné. Když máš možnost se k tomu vrátit, tak ty tu možnost radši ztratíš. To snad ne?" Rose mě drží za ruce a kouká mi přímo do očí, jakoby se snažila najít tu správnou odpověď.

„Nevím, popřemýšlím o tom." Strčím poslední sousto lívanců do pusy. Rose si rovnou ode mne vezme talíř a jde ho umýt. Ne že bych to neuměla, ale Rose mi ho hned vzala.

„Vem si věci a jeď se domů vyspat. Tu druhou holčinu hodím domů já nebo strejda." Řekne mi Rose.

Opatrně otevřu dveře do pokoje a vezmu si tašku s věcmi. U dveří se ještě rozloučím s Rose. Nasednu do auta a vyrážím domů.

Doma jsem usnula. To se dalo čekat, ale co se nedalo bylo, že jsem usnula v devět a probudila se v půl desátý večer. Jejda. Teď už vím že usnu až ve čtyři.

Vyjdu ven z pokoje a zamířím rovnou do kuchyně. Z kuchyně se táhne vůně mích oblíbených špaget. Mamka vařila, ale proč tak pozdě večer.

„Před chvilkou jsem udělala špagety, dáš si?" Nabídne mi mamka i když ví bych nikdy její špagety neodmítla. „Vážně se mě ptáš jestli si dám tvoje nejlepší špagety?" Nečekám na odpověď a rovnou si jdu nandat. Mamka se usměje. Mamky úsměv je ten nejhezčí úsměv jaký jsem kdy viděla. Je tak upřímný a plný lásky. Táta mi vyprávěl, že si o mamce myslel že je namyšlená, jenže když se na něj poprvé usmála, hned to odvolal. Místo toho prohlásil, že si jednou mamku vezme a bude mít s ní děti. Jak řekl tak se stalo.

Šla jsem do obýváku si sednout, protože tam seděl táta s dvojčaty. Neměli náhodou už spát? Koukali na hokej, hrála Carolina Hurricanes proti New York Islanders. Táta fandí Carolině, takže nás vedl k tomu jim taky fandit.

„Jak to že ještě nespíte?" Sedla jsem si na gauč a čekala jsem na odpověď. „Hraje Carolina, takže nás táta nechá déle vzhůru." Odpoví mi Jacob. Takhle jsme to měli i s Noahem a Fredem. Fred sice nehraje už hokej, ale furt se na něj rád dívá. Tyhle vzpomínky miluju. Večery kdy jsme s tátou koukali na hokej a máma na nás řvala ať to ztišíme.

Všechny ty večery bych vrátila zpět.