WAR OF LOVE

18

P O N D Ě L Í
Jak jsem se vyspala ? Dost na hovno. Není to kvůli tomu, že jsem už přes den naspala asi deset hodin a pak nemohla usnout. Já jsem mohla usnout, ale protože jsem celý večer přemýšlela nad volejbalem, tak to prostě nešlo. Rozhodovala jsem se jestli to půjdu zkusit a nebo jestli na to kašlu. Rose by byla zklamaná kdybych to nezkusila, takže to je jeden z důvodu proč to zkusit a i nejdůležitější důvod.

Nikdo nic neví, ale budu to muset říct Noahovi. Proto s ním dneska jedu do školy. Neřekla bych mu to, jenže chodíme do stejné školy, takže dřív nebo pozdě by to stejně zjistil.

„Luno! Pohni prdelí!" Noahovi už zřejmě utíká trpělivost. Nechápu proč, máme ještě půl hodiny. „Ježíš, vždyť já už jdu." Popadla jsem batoh a vyrazila jsem z pokoje.

„Kdy odjíždíš do práce?" Zeptala jsem se mamky, protože normálně je v práci od pondělí až do středy a čtvrtky a pátky tam dojíždí a vrací se vždycky večer. „Až zítra ve dvanáct. Bež už do školy zlato, pa." Dala mi pusu na čelo a popostrčila ven.

„Jestli ti to bude vždycky takhle trvat, tak zapomeň že tě budu vozit sebou." Vyjede po mně. „Nemám v plánu s tebou jezdit."

Noah se na mě otočí a povytáhne obočí. „Tak proč jedeš dneska se mnou?" Nechci mu to říkat ale musím. Povzdechla jsem si a tím jsem jeho pozornost zaujala ještě vic. Nezastavil ale zpomalil.

„Tak to vyklop." Noah už ví že mu něco chci říct,nevím jestli jsem ráda že už ví že mu chci něco říct a nebo ne, mohla jsem to ještě zahrát do outu.

„Dneska je možnost se zapsat do volejbalového týmu a Avery chce abych to zkusila. Asi bych ti to hned neřekla, ale stejně by si to zjistil, že se o to místo v týmu zajímám. Proto tě prosím nikomu to doma neříkej." Bojím se jakékoliv reakce. Noah by to ale mohl chápat. On ví jak moc mě volejbal baví. Ale taky nemusí.

„Je mi jedno jestli tam chceš nebo ne. Pokud si myslíš že to fyzicky zvládneš, jdi do toho." Mám sto chutí skákat radostí. Jestli Noah se mnou udrží to tajemství před rodiči aspoň na nějakou dobu, možná je pak i přemluvím, když mě uvidí hrát. „Ani nevíš jak teď bych tě ráda objala." Noah se usmívá od ucha k uchu. „No jasně, až budem doma zas mě budeš chtít zabít." Zasměju se, protože to má sakra pravdu.

***

„Tady máš věci." Moje věci na volejbal jsou mi už dávno malý, takže Avery mi půjčila její. „Děkuju." Usměju se na ní.

Za dvacet minut mi začne zkouška. Jsem dost nervózní, jsou tu holky, které jsou určitě sto krát lepší jak já. „Nebuď nervózní. Zvládneš to. A já nám mezi tím půjdu koupit kafe než ti to skončí a pak tě hodím domů." Musím obejmout Avery kolem ramen protože je moje útěcha.

„Jo, já to zvládnu." Řekla jsem to nahlas ne abych ujistila Avery že na to mám, ale abych ujistila spíš sebe. „Jdu, za pět minut mi to začíná." Obejmu Avery a vydám se do tělocvičny kde je pár holek.

Snažím se protáhnout a zapomenout při tom na to jak moc nervózní jsem. Ta nervozita by se ze mě mohla ždímat. Trenérka zapískala to znamená že je čas na rozřazení.

„Takže rozdělím vás na dva tými, potom si zahrajete dva sety a já si pak vyberu ty nejlepší, jednoduchý ne?" Jednoduchý? Jo má pravdu, to zvládnu.

Jsme rozdělený na dvě části. V protějším týmu jsou asi tři arogantní borky. Mám takovou chuť je praštit míčem do obličeje, když teda bude nějaká možnost.

Nervozita ze mě rychle odpadla. Ve vedlejším týmu byly pouze dvě co ten volejbal zvládaly. Zapomněla jsem na všechny své problémy a užívala si hru. I když jsem pár let nehrála, tak jsem stejně nezapomněla jak se volejbal hraje.

„Konec, tým dva vyhrál." Nechci si nějak pohánět to ego, ale mám aspoň trochu šanci se sem dostat. „Postavte se vedle sebe, jména které zavolám, zůstávají." Trenérka si šla pro papíry mezi tím jsme se postavily vedle sebe a čekaly na výsledky.

„Morgan, Ellen, Luna, Jess,..." Ona řekla moje jméno. Jsem v týmu.

Trenérka vyvolala asi další dvě jména, ale to mě nezajímalo. Právě teď žiju v naději se vrátit k něčemu co mě naplňovalo. Budu asi trvat dlouho než se dostanu do hlavního týmu, ale to nevadí. Já to zvládnu.

Nedám na sobě nic znát, protože chci trochu poškárlit Avery. Vždycky si ze mě dělala srandu ona, ale teď je řada na mně.

Když mě Avery zahlédne hned vyskočí z lavičky. V jejích očích je poznat jak naděje, tak i strach. „Tak co? Jak to dopadlo?" Vydechne ze sebe rychle.

Hlavu jsme svěsila k zemi, takže pochybuju že si teď myslí že mě vybrali i když jo.

Avery se ke mně rychle přižene a pořádně mě obejme. „Luno, je mi to líto. V dubnu je další výběrové kolo. Můžeš to zkusit." Avery je oproti mně menší aspoň o hlavu. Vypadáme jak nějaká máma s dcerou, když mě tady tak objímá. Té představě se musím začít smát.

Avery se ode mě odsune a nechápavě si mě prohlížela. „Ty se vážně směješ tomu že tě nevybrali?" Jsem dobrá lhářka, ale Avery mě vždycky prokoukla. Nechápu proč teď zrovna ne.

„Ne. Směju se tomu že mi vážně věříš že mě nevzali." Furt nevěřím že mi na to skočila.

„Počkat, takže tě vážně vzali." Vypískne Avery přes celou chodbu a začne skákat do kola. Sice tu nikdo na chodbě není, ale i tak mi je trapně. „Ty si ve mě pochybovala?" Zeptám se jí.

Avery rychle ztuhne. „Ne. Jistě že ne. Co si myslíš? Vždyť ty si volejbalová ikona." To nezakecá. „Ty malej sviňáku. Ty lžeš!" Zase se začnu smát, protože se jí ani nedivím. Taky jsem o mně pochybovala, ale jakmile jsem viděla jak některé holky rozehrávají, tak už jsem neměla důvod.

Avery si překříží ruce a postaví se jako zajíc. „No jo dobře, ale nemůžeš se mi divit. Dlouho jsi nehrála a já nevěděla jaké holky tam přijdou."

„No jasně. Radši už pojď domů." Usměju se a chytím Avery kolem ramen.